Před dvaadevadesáti lety vystoupil na valné hromadě Dendrologické společnosti v Praze její tehdejší předseda Arnošt Silva-Tarouca s přednáškou Průhonický park. Zaznělo v ní mnoho zajímavých tvůrčích názorů a myšlenek, které jsou svou podstatou nesmrtelné a v dnešní době by si je všichni, kteří mají co do činění se zahradní architekturou, měli připomenout. Vydejme se tedy napříč časem do roku 1926 …
Jako základní pravidlo platí pro mne: krajina, poloha, tvar a vlastnosti terénu jsou směrodatnými činiteli pro tvorbu zahradního umělce. Tvářnost krajiny určuje formu vodních ploch a luk, tvar a velikost křovinných a stromových porostů. Ona určuje i osázení, jež má býti voleno tak, aby odpovídalo poloze a vlastnostem terénu a představovala tak vhodná stanoviště k vytvoření přirozených krajinných obrazů. Konečně je tvářnost krajiny rozhodná i pro směr cest, jenž jest jen tehdy správný, když se vhodně přizpůsobuje členitosti krajiny.
Nyní měl bych vysvětliti nejdůležitější pravidla, jež mě vedla při mojí práci. Ježto však každá teorie jest šedá a nezáživná, chci shrnouti celou moudrost v několika krátkých vět.
V krajinné scenerii představují luční porosty, vodní plochy a cesty elementy světla, kdežto hory, vršky a jiné zvýšeniny terénu, jakož i velké skupiny stromů, zvláště působí-li obé společně, dodávají krajinnému obrazu stínu. Oboje musí býti v rovnováze a ve správném poměru.
Převzato z přednášky Průhonický park,
Arnošt Silva-Tarouca
Celý článek naleznete v časopise Zahradnictví č. 4/2018.
