Před dvaadevadesáti lety vystoupil na valné hromadě Dendrologické společnosti v Praze její tehdejší předseda Arnošt Silva-Tarouca s přednáškou Průhonický park. Zaznělo v ní mnoho zajímavých tvůrčích názorů a myšlenek, které jsou svou podstatou nesmrtelné a v dnešní době by si je všichni, kteří mají co do činění se zahradní architekturou, měli připomenout. Vydejme se tedy napříč časem do roku 1926 …
Bez vody zdál se mně park nemožným, nejenom proto, že vodní plochy dodávají krásy jednotlivým partiím, ale že zvyšují i vzdušnou vlhkost okolí jež zvláště jest prospěšna koniferám a vždy zeleným dřevinám. Zřídil jsem tedy nad Podzámeckým rybníkem ještě jeden větší rybník a tu i tam, kde bylo možno údolí přehraditi, několik menších. Kromě toho rozšířil jsem hladinu Labešky zvýšením přehrady. Později podařilo se mi přičleniti k parku ještě rybník Bořín s okolím, jenž zaujímá plochu 19 jiter. Rybník tento působí nejen svojí rozlohou, tvarem a malebnými skalisky jižního břehu, nýbrž i tím, že vhodně uzavírá botičské údolí a tím i celý park. Jeho okolí bylo úplně pusté a tak jest tato partie – nehledě na některá pole, jež byla parku též přičleněna – jedinou, jež nebyla přeměněna, nýbrž nově založena. S počátku pracovla jsem jedině instinktivně a jen fantasie a vrozený a vypěstovaný smysl pro krásu byly mým vůdcem.
Převzato z přednášky Průhonický park,
Arnošt Silva-Tarouca
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 3/2018.
