Před dvaadevadesáti lety vystoupil na valné hromadě Dendrologické společnosti v Praze její tehdejší předseda Arnošt Silva-Tarouca s přednáškou Průhonický park. Zaznělo v ní mnoho zajímavých tvůrčích názorů a myšlenek, které jsou svou podstatou nesmrtelné a v dnešní době by si je všichni, kteří mají co do činění se zahradní architekturou, měli připomenout. Vydejme se tedy napříč časem do roku 1926 …
Při pohledu na obraz tážeme se po tvůrci; ne po osobě, nýbrž na ráz a směr jeho umělecké tvorby. Průhonický park není kopií, jest originálem; mluvím-li tudíž o něm, musím proto hovořiti též o sobě, neboť jsme tak spolu spjati, jak otec a syn, jak duše a tělo. Duchem, oživujícím průhonický park jest idea, která mne při tvoření vedla.
Poprvé spatřil jsem Průhonice z jara 1885 a již tehdy zamiloval jsem si tato místa, jež zdála se mi býti předurčena přírodou k založení parku. Při opětné návštěvě v podzimu – u příležitosti honu – zastihl jsem náhodou několik dělníků, právě při porážení krásného starého dubu. Nemile překvapen tázal jsem se, kdo rozkázal tak učiniti a tu dozvěděl jsem se ke svému úžasu o systému obhospodařování průhonického lesa, dle něhož měly býti vykáceny veškeré staré stromy a zalesněny krásné, rozlehlé louky.
Převzato z přednášky Průhonický park,
Arnošt Silva-Tarouca
Celý článek naleznete v časopise Zahradnictví č. 1/2018.
