Podnikatelé nezřídka při sjednávání smluv se svými obchodními partnery nebo při prodeji zboží zákazníkům (nazvěme je jednotně smluvními partnery) používají všeobecné obchodní podmínky. Jedná se o sepsaná pravidla, která jsou pro daný typ uzavíraného obchodu standardní a obvykle nebývají předmětem vyjednávání o obsahu smlouvy. Konkrétní vyjednané obchodní podmínky jsou pak dány konkrétní dohodou smluvních stran, která je nejčastěji zachycena v sepsané písemné smlouvě, dílčí objednávce podle rámcové smlouvy nebo alespoň v ústní dohodě. Konečně mohou být smlouvy uzavírány také adhézním způsobem, což znamená, že zmiňované podmínky jsou nastoleny jednou ze smluvních stran bez možnosti druhé smluvní strany jejich obsah jakýmkoliv způsobem měnit (jedná se typicky o formulářové smlouvy). Jak správně všeobecné obchodní podmínky začlenit do smlouvy podle nového občanského zákoníku rozebereme v dnešním příspěvku.
Použití obchodních podmínek
Nový občanský zákoník je postaven na zásadě autonomie vůle, tedy že obsah smluv má být určován svobodnou vůlí smluvních stran a zákon má v tomto ohledu zasahovat jen v nezbytně nutné míře. Proto pokud podnikatel hledá odpověď na konkrétní právo nebo povinnost smluvního partnera (např. dobu splatnosti, termín dodání nebo způsob dopravy), pak by měl hledat odpověď nejdříve přímo v ujednáních sepsaných v platné a účinné smlouvě. Teprve pokud samotná smlouva nedává na hledanou otázku odpověď, je nutné se začíst do všeobecných obchodních podmínek. Není-li však konkrétní právo nebo povinnost sjednána ve smlouvě ani uvedena ve všeobecných obchodních podmínkách, pak se použije úprava vzájemných práv nebo povinností v novém občanském zákoníku (případně dalších právních předpisech).
Text Mgr. Tomáš Liškutín, advokátní kancelář, Praha
Celý článek naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 6/2014
