Použití trvalek v sadovnických úpravách nemá u nás dlouhou tradici. Důvody vyplývají ze srovnání vlastností a nároků na údržbu této skupiny s polyantkami, letničkami a dvouletkami.
Růže – polyantky vytrvávají na stanovišti i patnáct roků a kvetou od června do podzimu. Řez je nenáročný a ostatní práce jsou velmi jednoduché.
Letničky a dvouletky vyhovují tradičnímu osazování rabat, záhonů ve městech a hrobů. Jsou náročné na předpěstování, což vyhovuje tržnímu pohledu, ale jsou nenáročné na obdělávání. Cennou skupinou jsou letničky k řezu nejen pro prodej, ale i pěstování v rodinných zahradách. Letničkám vyhovuje menší vzdušná vlhkost. Jsou náročné na předpěstování v zasklených plochách.
Trvalky jsou velice širokou pěstitelskou a botanickou skupinou. Ve srovnání s předchozí dobou se pojem trvalky velmi rozšířil. Dříve se do trvalek řadily vzhledově cenné rody a druhy, které získávaly nové vlastnosti. Dnes do kategorie trvalek řadíme i mnoho původních domácích druhů, jejichž použitím se snažíme navodit nevtíravým způsobem přírodní dojem, zejména v přírodně-krajinářském prostředí. Řada trvalek žádá nejen vyšší půdní vlhkost, ale i vysokou vzdušnou vlhkost, kterou v našich podmínkách postrádáme.
Často schází hlubší znalosti
Na Vyšší odborné škole zahradnické v Mělníku jsem vedl kurzy pro zájemce ze sadovnické praxe, na kterých se účastníci učili také navrhovat trvalkové záhony. Kromě toho jsem vyučoval na této škole i pěstování a použití trvalek. Z této činnosti mi bylo zřejmé jak nám schází možnost poznání a hlubší orientace v sortimentu trvalek.
Zahradnické školy nemohou kvůli rozsahu výuky věnovat více prostoru hlubšímu studiu této problematiky, scházejí také sbírky trvalek a v neposlední řadě není pořád jasné, kdo má sortiment trvalek vyučovat – zda květináři nebo sadovníci.
Z hlediska dostupnosti a kvality informací je zapotřebí i kriticky posoudit situaci na našem odborném knižním trhu, která je ovlivněna sice krásnými publikacemi o trvalkách, ale ukazujícími podmínky v cizích zemích, nejčastěji v Anglii. V nich navrhované rody, druhy a odrůdy jsou pro naše klimatické podmínky často nevhodné a v našich školkařských závodech nepěstované. Týká se to zvláště druhů z přímořských oblastí severní Francie, Anglie, Irska a Skotska, které vyžadují vysokou půdní a vzdušnou vlhkost.
Mezinárodně uznávaný systém
Velkým přínosem v práci s trvalkami je systém uznávaný Mezinárodní společností pěstitelů trvalek Internationale Stauden Union (ISU). Tento systém propracovaný kolektivem autorů pod vedením prof. J. Siebera dělí trvalky na sedm až osm stanovištních okruhů. Kladem tohoto systému je, že vytváří kontakt mezi množením trvalek a navrhováním trvalek na stanoviště. Je výbornou pomůckou při volbě sortimentu trvalek podle pěstitelských podmínek. Ze zkušenosti z praxe mohu potvrdit, že se stává důležitým vodítkem při navrhování trvalek.
Možnosti nomenklatury
Stanovištní okruhy nejsou vždy zcela jednoznačně v literatuře uvedeny. Nejčastěji jsem se setkal s tímto členěním:
1/ uvnitř porostu dřevin,
2/ okraj porostu dřevin,
3/ volná plocha,
4/ kamenitá a skalnatá stanoviště,
5/ alpinum,
6/ záhon,
7/ okraj vodní plochy,
8/ voda.
Jednotlivé stanovištní okruhy se označují zkratkami v německém jazyce. Stanovištní okruh se dále člení podle půdních a klimatických podmínek. U jednotlivých odrůd trvalek, ať planých nebo prošlechtěných, se dále uvádí zkratkou jejich pěstitelské hodnocení.
Tento systém je u nás známý, ale bohužel málo používaný a podceňovaný. O jeho zavedení by měli usilovat především množitelé trvalek. Nesmíme zapomínat, že v budoucnu se od nich bude požadovat podstatně širší sortiment a budou vystaveni konkurenci jiných školkařských závodů.
Stanovištní okruhy
1) Dřeviny (Gehölze – G)
Podle vlhkosti půdy se označují Gl – suché půdy, G2 – mírně vlhké půdy a G3 – vlhké pudy. Dále se člení podle světelných poměrů stanoviště na so – slunné stanoviště, hs – polostinné stanoviště, s – stinné stanoviště.
Trvalky rostou v polostínu nebo stínu stromů. Půda je humózní, bohatá na, mikrobiální život. Listí stromů tvoří na zemi přirozený kryt, takže mělké kořeny a cibule jsou chráněny. K této skupině patří řada cenných pokryvných rostlin.
V okruhu dřevin se daří rostlinám, které snesou konkurenci kořenového systému dřevin. Trvalky, které rostou pod stromy, se uplatní většinou i u výsadeb u stěn a zdí.
Konkurence rostlin se projevuje ve vztahu ke světlu, vlhku, živinám. Rostliny mají často tenké listy a snesou jen 5 – 25 % denního světla. Půda k výsadbě musí být kyprá, půdní součásti mají být rozložené. Humózní vrstva má být alespoň 15 cm vysoká. Při výsadbě ji často tvoříme kompostem, kůrovým substrátem a listím. Odpovídající stinná partie se nevytvoří za jeden rok, ale v průběhu delšího časového období.
2) Porostový okraj dřevin (Gehölzrand – GR)
Podle vlhkosti se dělí na GR1 – suchá půda, GR2 – středně vlhká půda, GR3 – mokrá půda. Podle světelných poměrů na so – výsluní, hs – polostinné stanoviště, s – stinné stanoviště.
Na okraji stromových a keřových skupin v dobré, humózní půdě má řada trvalek optimální stanovištní podmínky. Slunný okraj vyhovuje více světlomilným a suchomilným trvalkám, odvrácený okraj spíše trvalkám chladného polostínu. Porostový okraj tvoří přechod mezi lesním stanovištěm, loukou a volnou plochou. Po stránce květeny a fauny je velmi bohatý. Okraj lesa má proměnlivé světelné podmínky dané olistěním, velké výkyvy teplot (20 – 50 °C, a změnu vlhkosti danou existencí rozličných mokřadů, potůčků, vodních ploch a naopak nedostatkem vláhy pod mělce kořenícími stromy v období sucha. Každoroční opad listí obohacuje půdu o humus. Při výsadbě mulčujeme trvalky ne více než 3cm vrstvou dobře rozloženého humusu.
3) Volné plochy (Frei Flächen – FF)
a) se záhonovým charakterem, rozdělené podle vlhkostních poměrů na: Fr1 – suchá půda, Fr2 – mírně vlhká půda a Fr3 – vlhká půda,
b) se stepně vřesovištním charakterem (Steppen Heide) – SH
c) s vřesovištním charakterem (Heide) – H, rozčleněné na Hl – suchá půda, H2 – mírně vlhká půda a H3 – vlhká půda.
Jsou to otevřené, nezastíněné plochy s velice rozmanitou vegetací na suchých i mokrých půdách. Ve městech k tomuto stanovišti patří suché náspy, svahy, doprovodná zeleň podél komunikací, sídlištní plochy a střešní zahrady. O použití rostlin často rozhoduje pH. Patří sem z velké části domácí druhy. Svahy, které se špatně udržují, oséváme nebo osazujeme rostlinami málo náročnými na údržbu. Kvetoucí trávníky sekáme v rozmezí 4 – 6 týdnů a pokosené traviny odstraňujeme. Kvetoucí louky ve vyšších polohách hnojíme 40 kg čistého dusíku/ha.
Stepní vřesoviště a vřesoviště (Steppen Heiden und Heiden – SH + H)
Vřesovištní a stepní rostliny fascinují výjimečnou silou využití chudého stanoviště. S pojmem vřesoviště je spojován obraz chudé krajiny Skotska, Irska a severního Německa spolu s melancholií, kterou pohled na tuto krajinu vytváří. Příznivé stanoviště ale tvoří pro mnohé trvalky i otevřená volná krajina. Vhodné druhy jsou většinou náročné na teplo a sucho a nenáročné na výživu. Je zapotřebí odlišovat vřesoviště vzniklá různými zásahy – vypálením, pastvou a horská vřesoviště, ve kterých převládají cenné dřeviny jako Pinus, Rhododendron, Juniperus a také cibuloviny a hlíznaté druhy.
4) Kamenitá a skalnatá stanoviště (Steinanlagen – St)
Rozděluje na skalní step (Fels-Steppen) – FS, kamenitá rohož (Matten) – M, skalní štěrbiny (Steinfugen) – St.
Skalní štěrbiny, hlubší spáry, shluky kamenů, kamenité rohože vytvářejí stanoviště pro řadu trvalek. Některé trvalky v nich nacházejí propustnou půdu, protože nesnášejí přemáčení. Některým vyhovuje malý prostor ke kořenění s možností velké kořenové stability s malým množstvím živin. Ploché kameny poblíž trvalek zvyšují teplotu pro rostliny. Některé trvalky jsou naopak před vyšší teplotou chráněny ochlupením, zdužnatěním, voskovým povlakem nebo vytvořením hustého polštáře výhonů. Hluboké spáry umožňují některým trvalkám čerpat vodu z velkých hloubek.
Pro stavbu úprav s použitím kamene používáme pokud možno jednotnou horninu. Některé trvalky ve svém přirozeném stanovišti vyžadují určité chemické složení (např. vápenec).
5) Alpinum (Alpinum – A)
V alpinu nacházejí nejlepší uplatnění vzhledově velmi zajímavé a cenné trvalky, které jsou ale zároveň náročné na specifické podmínky (ty můžeme vytvořit na malé ploše). Přesto
je nutné respektovat určité zásady ohledně velikosti a tvaru plochy, klimatických a půdních podmínek, volby kamene a využití vodních prvků.
6) Záhon (Beet – B)
Záhon je nejběžnější, ale také nejrozmanitější pojem ve výsadbě trvalek. Svým tvarem, velikostí, způsobem řešení, barevným vyjádřením musí odpovídat danému prostředí (městské, venkovské prostředí, rodinná zahrada, zahrada u mateřské školy, zahrada pro zdravotně postižené aj.). V každém případě respektujeme zadané požadavky. Volíme kvalitní humózní půdu, případně ji vylepšujeme rašelinou nebo kompostem. Záhon osazujeme pěknými, cennými odrůdami, kterým bude zvolené stanoviště dobře vyhovovat.
7) Okraj vody (Wasser Rand – VF)
Okrajová zóna vodní plochy VR1 je většinou mokrá, ale může také v suchých létech vysychat. Proto neexistuje vždy přesná hranice mezi vodou a pevnou půdou. VR2 je označení pro vlhké až trvale mokré půdy (bažinaté), na kterých stojí mělká vrstva voda (0 – 20 cm).
8) Voda (Wasser – W)
Vodní rostliny v této skupině rozdělujeme na: Wl – rostliny kořenící v půdě, ale jejich listy prorůstají až nad hladinu vody, W2 – rostliny kořenící v půdě, ale s listy položenými na hladině vody, W3 – rostliny zakořeněné v půdě, ale s výhony a listy ponořenými ve vodě.
