V loňském dubnovém čísle časopisu Zahradnictví jsme uveřejnili rozhovor se zástupcem firmy The Groundskeeper, který nám zprostředkoval své zkušenosti s přední zahradnickou firmou amerického Jihozápadu. Ta umožnila loňské léto několika studentům z českých zahradnických škol poznat její fungování formou několikaměsíční stáže. Nyní si můžete přečíst postřehy jedné ze studentek, která stáž absolvovala.
Na podzim roku 2005 zástupce firmy The Groundskeeper, Ing. Petr Chylík, oslovil Vyšší odbornou školu zahradnickou a Střední zahradnickou školu v Mělníce (VOŠZa a SZAŠ) s tím, že může jejím studentům zprostředkovat praxi nebo dlouhodobou stáž. Přihlásila jsem se do výběrového řízení s lehkou hlavou a netušíc, co mě všechno čeká. Období před cestou by se dalo rozdělit do dvou částí – nejprve být firmou vybrána a pak zařídit víza a potřebné dokumenty k odjezdu.
Podmínky účasti
Následovalo psaní životopisu, pohovor se zástupcem firmy a test odborných znalostí. Vše v angličtině. V lednu 2006 jsem obdržela od firmy výsledky testů a oficiální pozvání. Z původně přihlášených dvaceti studentů nás nakonec loňské léto do Arizony odjelo sedm. Pět z VOŠZa v Mělníku a dva z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně.
Další krok představoval žádání o pracovní víza. Po zdlouhavém papírování s nejistým výsledkem jsem vízum nakonec obdržela – přesně pět dní před odletem. Celou tu dobu jsem si jen říkala, co mě asi v té vyprahlé zemi plné kaktusů a v teplotách kolem 40 °C asi čeká. A pak už jen letiště Praha – Amsterdam – Houston – Phoenix a Tucson.
Stát a historie firmy
Arizona je jednou ze zemí amerického Jihozápadu, samotnými Američany často přezdívaného divoký. Jinak také země Grand Canyonu a mnoha překrásných národních parků a rozmanité přírody. Svoji polohou spadá do polopouštní až pouštní horské oblasti. Klima je zde kontinentální, subtropické suché. Patří mezi nejsušší státy USA. Druhé největší arizonské město Tucson je městem studentů a penzistů. Kromě levného živobytí a věčného slunce láká na relativně nízké školné na místní University of Arizona. Firma The Groundskeeper (GR) byla založena v roce 1973 právě v Tucsonu na jihu Arizony, asi hodinu cesty vozem severně od mexických hranic. Se svými pobočkami v Nevadě a Novém Mexiku nyní čítá okolo sedmi set zaměstnanců. Její působení spadá do oblasti péče o městskou zeleň a je rozděleno do tří samostatných sekcí – arboristická, realizační a údržba zeleně.
Klasický pracovní model
Pracovní den v GR začínal v šest ráno. Po tom, co se všichni zaměstnanci shromáždili na yardu (jakémsi firemním plácku), byli rozděleni do jednotlivých pracovních skupin (každá skupina měla své auto, šéfa a přidělenou lokalitu, kde ten den bude pracovat). Pobočka v Tucsonu měla takových pracovních skupin kolem patnácti. Jednotlivé skupiny pak podle předem daného časového harmonogramu udržovaly zeleň kolem bank, nemocnic, škol a domovů důchodců nebo v apartmánových komplexech.
Samostatné pak byly tzv. resortní skupiny, jež měly trvale přidělenou údržbu zeleně u větších hotelů. Jejich obsazení se měnilo jen výjimečně. K resortům jsme byly přiděleny ze začátku i my, české dívky. Taková práce skýtala spoustu výhod. Člověk už tušil, co jej druhý den čeká, jaké tam potká lidi a většinou se jednalo o příjemnou práci ve stínu. Na druhou stranu se taková práce mohla velmi snadno proměnit v rutinu začínající ráno v šest a končící ve dvě odpoledne.
Platilo, že každý zaměstnanec musí týdně odpracovat 40 hodin při standardním platovém ohodnocení. Každá hodina navíc (přesčas) byla ohodnocena 1,5 násobkem normální hodinové mzdy. Občas však nastala situace, že ráno pršelo. V takovém případě se nepracovalo a zaměstnanec automaticky zůstával doma. Ten den neměl zaplacený a v lepším případě práci nahrazoval o víkendu. Protože ale neměl odpracovaných ještě povinných 40 hodin týdně, tak za běžnou hodinovou sazbu. Mohlo se také stát, že pro zaměstnance některý den neměli práci, nebo požadovali pracovat každý den pouze pět hodin. Může se to zdát jako vykořisťování, ale buď s podmínkami člověk souhlasí, nebo může jít jinam. Výplata byla každý pátek a na týdenní placenou dovolenou byl nárok až rok po nástupu do práce.
Na co je třeba se připravit
K nezbytné pracovní výbavě patřil firemní stejnokroj, pokrývka hlavy, sluneční brýle a dostatek pitné vody (doporučuje se kolem šesti litrů na osobu a den). Slunci a vyšší teplotě, která se běžně pohybovala kolem 40°C si ale lidské tělo zvykne překvapivě rychle. Na práci v terénu – tedy landscaping – se posílali většinou ti nejotrlejší, často přistěhovalci z jihu – většinou z Mexika. Jednalo se o namáhavou a nebezpečnou fyzickou práci ve vyšších teplotách. Není náhoda narazit na jedovaté hady, škorpióny a pavouky. Navíc většina zdejších rostlin je jedovatých, má trny, nebo jiné obranné mechanismy.
Málokdy tu potkáte běžného Američana fyzicky pracovat v terénu. Pokud se vám to podaří, má to většinou své důvody – buď je opravdu neschopný, ale častým důvodem jsou resty, jako pozastavení řidičáku za řízení v podnapilosti, nebo drogová minulost. V GR byli pracující Američané většinou šéfové pracovních skupin, nebo vedoucí celé sekce.
V Americe jsou rovná práva pro každého. Zdánlivě neexistuje diskriminace jakéhokoli druhu a tvrdě je stíháno i sexuální obtěžování. Přesto jsem se při pohledu na sezónní pracovníky z Jamajky, a mnohé Mexičany, kteří často neuměli ani slovo anglicky, neubránila dojmu, že otrokářská společnost ještě nevymřela. Někdo tu práci ale vykonat musí. Na druhou stranu vám Američané sebeméně nedají znát, že jde o podřadnou práci, kterou by oni za normálních okolností nedělali.
Pružnost, rychlost, peníze a nadšení
Nejzajímavější na celé několikaměsíční zkušenosti bylo nejen poznání odlišné krajiny a její květeny, ale i pozorování těchto kulturních a pracovně – právních vztahů. Mé závěry však nelze v žádném případě zobecnit pro celé území Spojených států. Velké rozdíly v životním stylu a práci bylo možné sledovat již na území Arizony. Bohatší americký sever versus hispánský jih. Natož pak v jiných státech – např. na pobřežní Kalifornie.
Lidé zde práci často střídají, nebo za ní odcházejí do jiných měst a států. Je pravděpodobné, že podobným způsobem bude jednou fungovat i Evropská unie. Střídání pracovních míst není vnímáno s podezřením, jak se často stává u nás. Prostě lidé využijí příležitosti, která se zrovna naskytne. Právě pružnost, rychlost, peníze a jistá dávka nadšení tu udává věci do pohybu.
Velká mobilita pracovní síly byla i uvnitř GR, jehož personální složení se od mého příchodu za čtyři měsíce změnilo z 50 až 60 %. Jen pár zaměstnanců mělo odslouženou delší dobu než jeden rok. Skoro bylo podezřelé, když takový člověk za celou dobu od nástupu nijak nepovýšil – alespoň na vedoucího pracovní skupiny. Takové povýšení šlo často velmi rychle. Po třech odpracovaných měsících o vás podal skupinový vedoucí zprávu vedení, na základě které byl posouzen přínos pro firmu a vaše další budoucnost. Pro každého zaměstnance ale platí, že začíná u motyčky a postupně prochází jednotlivými firemními divizemi. Jedině tak může mít jako pozdější vedoucí přehled o svých podřízených a o tom, co jejich práce všechno obnáší.
Výhody a nevýhody
Časté jsou odchody ze dne na den (žádné několikatýdenní výpovědní lhůty jako u nás) a velmi málo sociálních a zaměstnaneckých výhod. Umožňuje to celému systému být pružný ale k jednotlivcům často tvrdý. Velké firmy jako GR lákají své zaměstnance na různé výhody – jako je lékařská péče (kterou si jinak hradí každý sám), nebo bonusy ze zisku. Sám GR je navíc employee-owned company (zaměstnanci vlastněná firma). Po roce práce pro společnost se zaměstnanec automaticky stává jejím podílovým vlastníkem. Firma každému ukládá do penzijního investičního fondu ročně částku vypočítanou v závislosti na počtu odpracovaných let a stávajícího příjmu. Akcionářem se nemůže stát nikdo, kdo nepracuje pro firmu na plný úvazek a akcie tudíž nejsou volně obchodovatelné na burze. Řízení a budoucnost firmy se odvíjí od úspěšnosti a iniciativy každého zaměstnance – podílníka – spolumajitele. Tento systém motivace zaměstnanců je v současné době velmi oblíben ve větších amerických firmách, ale ve společnostech zabývajících se krajinářstvím a údržbou zeleně je zcela ojedinělý.
Princip fungování firem
Mnoho lidí také přichází do GR s tím, že zde získá potřebnou praxi ve velké firmě (tady většinou stačí tři měsíce) a pak přejde k menší, ale s vyšší hodinovou sazbou.
Na to, jak byl Tucson velkým městem (územím podobné Praze ale pouze se 700 tis. obyvateli) působil dost provinčně, někdy až venkovsky. I tak zde fungovalo kromě dvou velkých zahradnických firem i mnoho menších, které se staraly o zeleň soukromých a veřejných subjektů. S uživením neměly sebemenší problémy. Mnoho z nich (byl to hlavně případ Groundskeepru) si zakládalo na komplexním a univerzálním způsobu služeb. Od okamžiku kdy je zákazník oslovil, převzala veškerou starost firma. Od kalkulace, realizace až po následnou údržbu. GR poskytoval také 24hodinový servis služeb, který využívaly především hotely.
Krajina je drsná, utužuje charaktery
Oproti evropskému názvu zahradnického oboru zaměřujícího se na projekci a údržbu zahrad (gardening) je v USA používán pouze výraz landscaping. Krajina je tu zcela odlišná. Nejenom z hlediska zastoupení rostlinných druhů, ale i terénem. Údolí, v němž se město nachází, je ze severu obklopené horami Santa Catalina s nejvyšší horou Mt. Lemmon (2791 m), na západě Tucson Mountains a z východu Rincon Mountains. Téměř celá centrální a jižní Arizona je součástí Sonorské pouště jež zasahuje až hluboko do Mexika a je určující pro zdejší klima a složení vegetace. Zeleň ve městě je více rozptýlená, působí přirozeně a volně prostupuje do okolní krajiny. I při jejím projektování je brán zřetel na výskyt a fungování jednotlivých druhů ve volné přírodě. Neexistuje tu žádné rozdělení (používané v ČR) na rostliny kosterní a výplňové, rostliny se nevysazují do skupin, ale téměř všechny soliterně. Složení úprav není nikterak bohaté, je omezeno na pár často užívaných a odolných druhů, především keře a kaktusy. Stromy zde dosahují maximální výšky šesti až deseti metrů, vyšší jsou pouze introdukované palmy, blahovičníky a borovice.
Druhová skladba Arizony
Výrazným prvkem, který obohacuje krajinu ve městě a především v jeho okolí jsou k nebi čnějící vertikály kaktusů zvaných saguaro (Carnegiea gigantea). Jižní Arizona je jedinou oblastí na světě, kde tento kaktus roste. Dosahuje výšky patnácti metrů a dožívá se stáří až 250 let. Svůj charakteristický vidličnatý vzhled získává nejdříve po 70ti letech růstu a jeho roční přírůstek se pohybuje okolo sedmi centimetrů. V prvních letech růstu mladým semenáčům poskytuje potřebný stín a vláhu jeden ze zakrslých stromů zvaný palo verde (Cercidium microphyllum). Těmto stromům se také říká nursing tree (strom opatrovník). Kořeny dospělého saguara zasahují mělce pod povrch v poloměru jeho výšky. Jsou jemné a bohaté, a po jednom dešti absorbují až 800 litrů vody. Kaktusu tak zajistí potřebnou vláhu na celý rok. Jako u nás památné stromy, zde jsou chráněny se všemi výsadami. Pokud se vyskytují v místě kde má vyrůst nová stavba, jsou odborně přesazeny do chráněné lokality.
Jinou zvláštní rostlinou je ocotillo (Fouquieria splendens), jež po většinu roku vypadá jako svazek suchých trnitých výhonů dosahujících výšky 3 m. Rozkvétá koncem února a svými květy láká k pastvě mnoho kolibříků, kteří sem přilétají ze svých zimovišť v Mexiku. Jakmile zaprší, během několika hodin se zazelená a několik dalších týdnů vegetuje jako listnatý keř. Po té se opět změní v mrtvé trnité výhony. Na tomto vegetačním principu zde funguje celá řada rostlin.
Voda a regulace výsadby
Pro veškerou zeleň ve městě platí, že je pod závlahou. Bez té zde až na výjimky nic neroste. Není tedy ani náhoda, že nejdokonalejší závlahový systém, dostupný na našem trhu, byl vyvinut právě v Americe.
Při zdejším pobytu mě trochu překvapil neobvyklý konzum všeho druhu a častá nešetrnost k životnímu prostředí. Takový příklad za všechny – přístup k vodě. Na jednu stranu je ve Spojených státech velmi populární a vládou podporovaný program xeriscaping – v principu se jedná o zakládaní zahrad s využitím suchomilných a na vodu nenáročných rostlinných společenstev. Záměrem není pouze snižování spotřeby vody, ale i celková potřeba údržby. Arizoňané mají většinou přesně specifikovaný počet a druh zeleně, který mohou okolo svých domů vysadit. Regulovány jsou především plochy trávníků a květinových záhonů. Trávník je často nahrazován kameny a štěrkem různé barevnosti a frakce. Jedná se o vhodný mulčovací materiál pro polopouštní oblasti – zabraňuje růstu plevelů a přitom velmi dobře udržuje vlhkost v půdě. Udíleny jsou také přísné postihy za plýtvání vodou (přemíra závlahy travnatých ploch a odtok vody po komunikaci).
Tento šetrný přístup k vodě má ale i druhou nepochopitelnou stránku. Arizona, jako jeden z nejsušších států USA, oplývá velkým množstvím golfových hřišť a tento sport se tu těší značné oblibě. Větší a luxusní hotely nabízejí rozlehlá sportoviště, na která lákají bohatší klientelu, a přímo v Tucsonu najdete veřejná hřiště, kam si buď zdarma, nebo za menší poplatek můžete kdykoliv přijít zahrát. Golfová, fotbalová a další sportoviště jsou také skoro jediné větší zatravněné plochy ve městě. Spotřeba vody na závlahu, která se provádí několikrát za den, je tedy ohromná. V jedné z botanických zahrad jsme se mohli dočíst, že 60% z celkové spotřeby vody padne právě na venkovní použití, tedy i závlahy. Když uvážíme, že Arizona trpí pravidelnými i několikaletými suchy a co se týče spotřeby vody není soběstačná, je to až s podivem.
Zhodnocení stáže
Celý pobyt na mě udělal dojem, že kdokoliv v Americe chce něco dokázat, je cílevědomý a pracovitý, má dveře otevřené. Systém podnikání je pružný a nastavený pro každého. Američané jsou takové velké děti – hraví a přirozeně soutěživí, mají rádi úspěch. Ve vašem snažení vás neváhají podpořit a případný úspěch ocení i lidé ve vašem okolí. Snad v něm vidí také motivaci a šanci pro sebe – že dokáží totéž, nebo ještě o trochu víc.
