Poruchy zeleniny zapřičiněné nedostatkem vápníku

Vápník je důležitý biogenní prvek, je nezbytný pro růst, vývoj a zdravotní stav rostlin. Z fyziologického hlediska je nedostatek (deficience) vápníku příčinou poruch růstu, zapřičiněných především porušením prostupnosti (permeability) a postupně celkovou destrukcí buněčných stěn. Deficience vápníku je příčinou několika symptomatologicky velmi odlišných poruch rostlin a ovlivňuje kvalitu rostlin daleko více než jak si většina pěstitelů uvědomuje.

Přitom je třeba počítat s tím, že tyto poruchy se mohou objevovat i na rostlinách rostoucích v půdách obsahujících dostatek vápníku. Proto je třeba vždy si uvědomovat, že ve většině případů se jedná o relativní nedostatek přijatelného vápníku, přičemž "relativnost" a "přijatelnost" jsou odvislé zejména od dostatku či nedostatku půdní vláhy, obsahu dalších živin v půdě, především nadbytku dusíku a draslíku, ale i hořčíku nebo sodíku a od půdní reakce. Všechny níže uvedené příznaky nedostatek vápníku se projevuje silněji na lehkých půdách.
Pravděpodobně nejvíce proslulou poruchou rostlin způsobenou relativním nedostatkem přijatelného vápníku je v našich podmínkách hořká pihovitost (skvrnitost) jablek.

Poruchy zelenin
O poruchách zelenin se ví poměrně málo. Zde je nejznámější abiotická nekróza květního konce plodů rajčete. Za vlhkého počasí jsou nekrotické skvrny šedavé a mokré, někdy druhotně pokryté saprofytickými houbami, za sucha naopak zasychají, jsou vpadlé a téměř černé. Stejného původu je však i velmi častá abiotická nekróza květního konce plodů papriky. Někdy je nekrotizována celá špička plodu, jindy se na plodech vyskytují okrouhlé skvrny. Ty jsou ale vždy na koncové (květní) části plodu a zásadně se nevyskytují na té polovině plodu, která je blíže ke stopce.
U hlávkového salátu, zejména rychleného a u některých brukvovitých druhů zeleniny se deficience vápníku může projevit jako okrajová nekróza (spála) listů, která je v odborné zahraniční literatuře většinou označována anglickým termínem "tip burn". V těchto případech okraje listů hnědnou a zasychají. Růst nekrotizované části listů je zastaven, nepoškozené části oproti tomu v růstu pokračují. Tím postupně dochází k deformacím listů. Stejného původu je hnědnutí a propadání středů růžic květáku nebo abiotické hnědnutí poupat brokolice.

Transport vápníku v rostlině
Všechny tyto uvedené poruchy, tzn. poškození okrajů listů (salát, brukvovité zeleniny), poupat (brokolice), špiček plodů (rajčata, papriky) nebo středů růžic (květák) souvisejí s tím, že poškozené části rostlin jsou nejdále od kořenů a tím se do nich těžce trasportovatelný vápník dostává nejhůře a v nejmenším množství. Ze stejného důvodu vzniká i další porucha, která se projevuje ohýbáním vrcholů rostlin. Ze zelenin je tento symptom znám především u rajčat, hrachu a u semenných rostlin brukvovité zeleniny, ale častější je například u máku, slunečnice nebo řepky.

Nekrózy a skvrnitosti
Dalším příznakem deficience vápníku u zeleniny je hnědnutí (nekróza) vnitřních suknic nebo listů. Jedna, ve velmi omezených případech i více, z vnitřních dužnatých suknic cibulí cibule kuchyňské nebo cibule šalotky je zhnědlých, aniž by byly napadeny nějakým patogenem a podléhaly hnilobnému rozkladu. U hlávkového zelí nebo u hlávkové kapusty dochází k obdobnému zhnědnutí některého listu uvnitř hlávek. V těchto případech jsou postiženy ty suknice, resp. listy, které se na rostlině začaly vyvíjet v době, kdy postižená rostlina trpěla nedostatečným přísunem vápníku z některých výše uvedených důvodů, nejčastěji vlivem nedostatku půdní vláhy. V některých případech se nekróza projevuje v bezprostřední blízkosti vegetačního vrcholu.
Typickým příznakem deficience vápníku je i abiotická skvrnitost listů, která se projevuje u hlávkového a především u pekingského zelí. U těchto zelenin vznikají na vnitřních listech drobné, mírně vpadlé, šedé až černé, oválné až čárkovité skvrny. Skvrny jsou někdy jen na listové žilnatině, jindy však na celé listové ploše. Většinou se objevují již během růstu, někdy však až v průběhu skladování. Prakticky na celém světě je tato porucha označována původně holandským termínem "grijs" (čti chryjs). U hlávkového zelí se nedostatek přijatelného vápníku někdy projevuje černáním nebo hnědnutím pletiv v centru hlávek.

Prevence proti deficienci
Základní preventivní ochranou proti všem uvedeným příznakům deficience vápníku je pravidelná a dostatečná závlaha. V průběhu celé vegetace by nikdy nemělo dojít k proschnutí kořenové soustavy. Nezbytná je též vyrovnaná výživa všemi důležitými živinami. Nikdy by nemělo docházet k přehnojování dusíkem; především na půdách bohatých na draslík je třeba i s touto živinou zacházet opatrně. Preventivně nebo při výskytu prvních příznaků je možné dodávat rostlinám vápník formou listové (foliární) aplikace. Musí to však být vápník ve snadno přijatelné formě, kterou je především chlorid vápenatý, který se používá v koncentraci 0,5 %, nebo některým speciálním hnojivem, který tuto formu vápníku obsahuje. Je to např. Aminoquelant-Ca, Arbofert jablko, Calcinit, CalMag, Fruton Combi, Kalkosol 25, Kalkosan 30, Lamag-Ca, Vinofert Calcium, Wuxal Aminocal, Wuxal Sus Kalcium nebo YaraVita Caltrac. Někdy postačí i postřik rostlin vhodně zředěnou rozpustnou frakcí ledku vápenatého. Tuto formu ledku však nesmíme zaměňovat s ledkem amonným s vápencem, který je v tomto směru neúčinný.

Nadbytek vápníku
Na závěr je třeba se zmínit i o tom, že pro rostliny může být nežádoucí i nadbytek přijatelného vápníku v půdě. Nejenže vytlačuje ze sorbčního komplexu železo a je pak nepřímou příčinou tzv. kalciové žloutenky (kalciózy), ale omezuje i příjem hořčíku, fosforu a dalších živin rostlinami a současně nepříznivě ovlivňuje i růst rostlin nebo způsobuje nežádoucí urychlování rozkladu humusu v půdě, včetně chlévského hnoje a zeleného hnojení.