Lze se oprávněně domnívat, že v počátcích historie lidstva člověk, jako potulný lovec zvěře, se současně zabýval i sběrem rozličných částí rostlin a jejich plodů. Empirie kladná a mnohdy i nešťastná jej časem naučila rozeznávat jejich užitečnost a možnosti jejich upotřebení a zužitkování. Tak byly poznány rostlinné druhy, které dnes zařazujeme mezi zeleniny.
Postupem doby člověk tyto druhy více poznával a poučil se, že v mnohém mají odlišné požadavky na pěstování a další uchovávání, než jiné druhy, které dnes řadíme k polním plodinám.
Starověk a středověk
Takto, již v dávném starověku u vyspělých národů např. Babyloňanů, Egypťanů, Římanů nebo orientálních Číňanů a dalších vznikly speciálně ošetřované zelinářské zahrady. Římský publicista Publius Vergilius Maro (70 – 19 př. Kr.), který žil v době panování slavného římského císaře Gaia Octavia Augusta (63 – 14 př. Kr.), napsal v té době poučný spis o povznesení zemědělství. V něm popisoval m.j. také tehdejší římské zahrady v kterých se pěstovalo zelí, mrkev, česnek, hlávkový salát, mangold, šťovík a snad i okurky a další. Protože Římané bývali velikými labužníky, byli vynalézaví a proto vymýšleli nejrůznější recepty pro chutnou přípravu a konzumaci zelenin.
Do evropských oblastí severně od Alp a do střední Evropy se dostala zelenina z oblastí jižní Evropy jednak prostřednictvím římských legií, jednak prostřednictvím šířícího se křesťanství, přes kláštery některých řádů (např. Benediktinů) a pod. Existuje domněnka, že relikty chřestu, které byly ještě na počátku 20. století nalezeny v oblasti Mušova, pocházely od Římanů, kteří zde měli svůj vojenský tábor. Obvykle však se uvádí, že chřest (Asparagus officinalis L.) do oblasti Ivančic u Brna se dostal až v 18. století a to ze Skotska. Známe bývaly ještě v polovině 19. století kultury chřestu i na Prostějovsku .
Bezesporu na rozvoji a kultuře pěstování zeleniny a dalších plodin v naších zemích se mimo jiné zasloužili řeholníci Benediktini (v 10. století), kteří ve svých řeholních regulích měli heslo „Modli se a pracuj“.
Do historie evropského zemědělství a také zahradnictví zvláště v oblastech západní a střední Evropy se nesmazatelně zapsal francký král a pozdější římský císař Karel I. Veliký (742 – 814). Vydal známý spis, ve kterém bylo uvedeno již 73 druhů rostlin, které měly být obecně pěstovány. Z tohoto počtu byly uvedeny i necelé dvě desítky druhů zelenin. Doporučení k pěstování zeleninových druhů císaři Karlu Velikému v té době vyneslo další přívlastek „zeleninový král“.
Skutečnost, že řada zeleninových druhů byla známa již v dobách dřívějších, než jsou vůbec písemné historické záznamy, dokumentují nálezy některých jejich druhů (jako např. semen mrkve, pastináku, hrachu, čočky a d.) v kolových stavbách neolitu (mladší době kamenné). (Ve střední Evropě to byla doba 6. až 4. tisíciletí před Kr.).
První pěstitelé v regionu Čech a Moravy
V našich zemích jsou takovéto nálezy zaznamenány z Moravského krasu z jeskyně zvané „Býčí skála“ u Adamova na Moravě (z doby tzv. „halštatské“ asi první polovina 1. tisíciletí před Kr.). Málo je však známo, že jeden vůbec z nejstarších nálezů nejen u nás, ale i v Evropě, byl nález dobře zachovalých česnekovitých rostlin (cibulovin) uchovaných v eneolitických nádobách (pozdní doba kamenná 5. až 4. tisíciletí před Kr.) u Kyjova na Moravě. Známější jsou však početné nálezy zeleninových semen a reliktů zelenin z archeologických výzkumů u Mikulčic (dolní povodí řeky Moravy) z období Velkomoravské říše (9. až 10. století po Kr.)
K nejstarším druhům zeleniny na našem území patří také křen (2. st. po Kr.), jehož hlavními šiřiteli a pěstiteli, byli právě Slované, podobně jako zelí.
Z uvedeného lze konstatovat, že zelenina a její pěstování na našem území (Čech, Moravy i Slezska) byla známa nejen naším slovanským předkům, ale i jejím předchůdcům germánského i keltského původu. Zeleninová strava bývala již od těch nejstarších dob součástí především venkovské, lidové kuchyně. Pomáhala doplňovat (někdy dokonce i nahrazovat) základní skladbu jídel v jídelníčku, který byl původně tvořen obilninami, luštěninami, pohankou a některými druhy okopanin, jako tuřín, vodnice, které ještě v oné době byly řazeny spíše mezi polní plodiny.
Rozvoj zelinářství v 19. století
Brambory (zemáky) přišly až později (v polovině 18. století) zásluhou irských mnichů, Františkánů – Hybernů. Nejdříve v Praze a v Čechách vůbec je začali pěstovat ve svém bývalém klášteře (býval na ulici Hybernské). V dobách pruských a později napoleonských válek pomáhaly brambory zachraňovat obyvatelstvo před hladem.
Po zrušení nevolnictví a poddanství a v důsledku „Tereziánského fyziokratismu“ v průběhu 18. století dochází k rozvoji i pěstování zeleniny. Nejen, že plochy zeleniny se rozšiřovaly, ale byly i snahy zlepšovat – zušlechťovat stávající odrůdový sortiment a rozšiřovat i sortiment pěstovaných druhů. Z těchto dob se tradují informace, které jsou mnohdy zaznamenány zejména v zelinářských oblastech, o počátcích jakéhosi primitivního, možno říci rodinného šlechtění některých druhů zeleniny. Způsobeno to bylo několika skutečnostmi. Především to byly mimořádně dobré pěstitelské podmínky v řadě našich oblastí pro produkci zeleniny i rostoucí obliba zeleniny u městského obyvatelstva. O zeleninu z Čech a Moravy byl dokonce zájem i v zahraničí. Nemalou měrou k tomu přispívala skutečnost, že pěstování zeleniny v dávnějších dobách, ještě před 18. stoletím, mívalo u nás již svoji tradici. Svým způsobem to dokumentují stará rčení: „Co v Čechách a na Moravě je ze zelenin nejlepší?“ Odpověď byla: „V Čechách ´Plotištské´ (hradecké zelí), cibule ´Všetatská ´ a křen ´Malinský ´. Jména uvedených krajových odrůd reprezentují současně i významné pěstitelské oblasti v Čechách a to: Polabskou nížinu v okolí Hradce Králové a Pardubic, Střední Polabí – „Zlatý pruh země České“ v okolí Kolína, Nymburka a Prahy a také Kutnohorsko a Čáslavsko. Další tradiční významnou oblastí je Mělnicko a Litoměřicko („Zahrada Čech“). Na Moravě se zase proslavily: okurky ´Znojemské ´, chřest ´Ivančický ´ a česnek ´Bzenecký ´. Opět s těmito jmény souvisí nosné moravské zelinářské oblasti: Oblast Podyjí u Znojma a Mikulova, zelinářské oblasti na dolních tocích řeky Svratky a Svitavy v okolí Brna, Rajhradu a Ivančic, oblast dolního toku řeky Moravy v okolí Uherského Hradiště, Kyjova a Hodonína. K uvedeným je třeba ještě přičíst oblast povodí středního toku řeky Moravy a jejich přítoků kolem Olomouce, Kojetína a Přerova. Zejména okolí města Olomouce bylo známo svými zahradníky, kterým se svého času říkalo „Šnobolináři“. Pocházeli z okolí Olomouce zejména z vesnic Slavonín, Nedvězí a Hněvotín. Byli to známí dovozci a zásobovači zeleniny pro oblasti Severní Moravy (Šumperk, Rymařov, Šternberk, Bruntál).
K vzpomenutým oblastem je nutno přiřadit ještě Plzeňsko (Plzeňskou pánev tvořenou soutokem řek především: Úhlavou, Úslavou, Radbuzou a Mží). V příměstské oblasti Plzně byly zahradnické podniky velice dobré úrovně. Z Plzeňska k šlechtění bylo použito rovněž několik místních odrůd, např. zelí ´Křimické´, mrkve – karotky ad. (Zelí ´Křimické´se vyznačuje jistým stupněm tolerance vůči boulovitosti.) Pozornost si zasluhuje i méně známá oblast Českobudějovická. Z této oblasti byla použita ke šlechtění krajová odrůda cibule ´Vodňanská´, zelí ´Veselské´ nebo z Táborska zase ´Klokotské´.
První šlechtitelé
Bylo tak zcela pochopitelné, že vzrůstající zájem o konzum zeleniny, vyvolával i snahy stávající sortiment vylepšovat a rozšiřovat. U pěstitelů začíná jakýsi primitivní, empirický výběr (selekce). V průběhu 18. a 19. století, vznikly takto na našem území již mnohé krajové odrůdy. Některé z nich se pak udržely až do současnosti.Mnohé z nich byly dokonce tak vynikající, že pronikly buď přímo nebo přikřížením (hybridizaci) do mnohých zahraničních odrůd. Tak např. v Polabí na Všetatsku vznikla rodinným výběrovým šlechtěním oblíbená a hodně rozšířená odrůda cibule ´Všetatská´. Existují doklady, že cibule kuchyňská v dané oblasti se hodně pěstovala již před rokem 1620. Z rodin, které se obzvláště pěstování a svým způsobem i selekcí věnovaly, lze vzpomenout rod Fabiánů a Černých. Je známo, že František Novák, od roku 1885 rozšiřoval cibule pěstované v daném kraji již pod označením ´Všetatská´ do ostatních míst v Čechách i sousedního zahraničí. V roce 1946 ´Všetatská´ cibule byla konečně oficielně zapsána do seznamu povolených odrůd pro pěstování v ČSR. K šlechtění bývala využívaná i řadou zahraničních šlechtitelů. V průběhu třicátých a čtyřicátých let minulého 20. století o selekci této krajové odrůdy se značnou měrou zasloužil i ředitel tehdejšího Zahradnického ústavu v Průhonicích, pozdější profesor Vysoké školy zemědělské v Praze, Dr. František Landovský.
V Praze byl zase známým zahradnický rod Dvorských. Karel Dvorský (1851 – 1939) navázal na zahradnické tradice svého otce Josefa (1825 – 1899) a uvedl m. j. na trh odrůdu brukve (kedlubny) ´Dvorského pražská bílá raná´. Tato odrůda se zasloužila o vyšlechtění ve své době mimořádně vynikající a předčasnému vybíhání odolné švýcarské odrůdy ´Roggli-s Kohlrabi´. V Dobré Vodě na Královohradecku se rod Pouru již od 18. století zabýval šlechtěním hlávkového zelí, zvláště vhodného ke krouhání. Již v třicátých letech minulého století byla uvedena na trh odrůda ´Dobrovodské´ (původně ´Pourovo´). Měla své pokračování v dalších odrůdách, které do praxe uvedl náš vynikající šlechtitel i dalších druhů zeleniny (cibule, česnek, okurky polní) Jaroslav Pour (1914 – 1995). Odrůdy ´Dobrovodského´ (´Pourova´) zelí byly hodně rozšířeny i jako rodičovské komponenty v dalším šlechtění. Velice známá a rozšířená v polovině 20. století byla odrůda okurky ´Mladoboleslavská salátnice´. (Výchozím materiálem byly místní odrůdy na Mladoboleslavsku, v Dobrovicích, Luštěnicích a Němčících.) Některými evropskými šlechtiteli bývala používána jako zdroj rezistence vůči chorobě čerň okurková (Cladosporium cucumerinum Ell. et Arth.).
Zmínky si zasluhuje křen ´Malínský´. Křen v našich zemích byl pěstován již od 12. století, (znám však již od 2. stol.) s jeho vylepšováním (šlechtěním) bylo započato až v století 17. a to v Malíně na Kutnohorsku. Pro tento záměr byl i ustanoven Spolek malínských křenařů v roce 1891. Vzhledem ke své kvalitě a oblibě byl ještě koncem 19. století hodně vyvážen do zahraničí. Do USA byl např. exportován pod ochrannou známkou ´Maliner Bohemian Kren´.
Z dalších šlechtitelských zelinářských rodin je třeba z období konce 19. století až první poloviny 20. století vzpomenout rod Kozmanů z Prahy-Michle, který šlechtil: kedlubny, okurky, salát hlávkový, ředkvičky, celer a další. Nejvýznamnější představitel rodu byl Jiří Kozman (1909 – 1979). Rod Matoušků ze Mcel na Nymbursku byl známý šlechtěním košťálovin (zejména brukví) a dalšími zelinářskými druhy. Významný představitel rodiny šlechtitelů zelenin byl Josef Matoušek (1879 – 1952). Známým se stal však František Matoušek (1899 – 1965).
Šlechtěním zelenin se zabýval i starý zahradnický rod Marečků z Kuklen (Hradec Králové). Takovýchto nadšených zelinářů však v Čechách a na Moravě bylo mnohem více.
