Zatímco správci veřejné zeleně s křídlatkou bojují a snaží se ji z parků, břehů řek a okolo cest vymýtit, floristé tuto dvou až třímetrovou rdesnovitou bylinu velebí. Křídlatku totiž považují za naprosto perfektní rostlinný materiál.
Plevel, který jiné obtěžuje, si mnozí floristé u nás i v zahraničí nemohou vynachválit. V čem tkví půvab této dvoudomé vytrvalé byliny, která se k nám dostala v 18. století z Dálného východu? Především ve snadné dostupnosti po celou dobu vegetace, nenáročné manipulaci a také variabilitě tloušťky, délky a barvy. Neocenitelné jsou její estetické přednosti i možnosti praktického využití.
Lodyhy se vyznačují křehkostí, snadno se oddělují nožem nebo zahradnickými nůžkami. A co hlavně – v místě od kolínka ke kolínku jsou duté. Jednotlivé segmenty tak mohou být napouštěny vodou a slouží pak například jako miniaturní vázy, z nichž lze udělat různé skupiny. Nastříhanou lodyhu je možné do aranžmá použít vertikálně – vypíchat do podložky. Do jednotlivých odenků se pak naaranžují květiny, drobné plody nebo traviny. Lze využít i elegance celé délky lodyhy, která působí velice exoticky. Stačí větve umístit do vysoké vázy nebo jiné nádoby a doplnit dalším rostlinným materiálem. Křídlatka vynikne i v nízkých mísách, kde ji použijeme naopak horizontálně. Lze z ní vytvářet jednoduchá ale velmi exotická aranžmá.
Zelená barva křídlatky snese použití jakýchkoliv dalších barev a jejich tónů. Zeleň je ale časově omezená. Jakmile začne bylina vysychat, zhnědne. Působí přírodním, syrovějším dojmem. Oddenky pak můžeme slepovat k sobě nebo špendlit a vytvářet z nich různé objekty nebo konstrukce. Krátké slabší části lze svazovat do snopků a polepit jimi korpus věnce. Zelené lodyhy vyniknou v aranžmá s letními květinami, hnědé pak na podzim v kombinaci s dozrávajícími plody – s mini jablíčky, jeřabinami, růží multiflorou a všemi druhy okrasných tykví.
