Albánie je přímořský stát ležící na jihozápadě Balkánského poloostrova. Západní část země je spíše rovinatá a ve východní části převládají horské oblasti. Hlavním přírodním rizikem jsou zde možná zemětřesení, záplavy a vpády kontinentálního mrazivého vzduchu v zimě. Poloha země je situovaná podlouhle severojižním směrem. Na těchto základech se odráží rozčlenění země z hlediska vhodnosti k ovocnářským a vinohradnickým aktivitám.
Ovocnářství a vinohradnictví
Díky umístění Albánie se zde historicky pěstovalo ovoce a réva vinná již v antickém období. Četné ovocné druhy jsou zde původní anebo introdukované již v dávné minulosti. K těm během času přibyly v novověku i nepůvodní druhy, pro které jsou zde vhodné klimatické podmínky. Úroveň sektoru byla ve 20. století hodně poznamenána mezinárodní izolací země do konce 80. let a dále pak labilní společensko-politickou situací let devadesátých. V této době po masovém odchodu práceschopného obyvatelstva do zahraničí mnoho sadů a vinic zůstalo neobdělaných, stejně jako zhruba 1/3 půdního fondu ještě v současnosti zůstává ležet ladem. Ačkoliv tyto dva obory hrály v zemědělství Albánie vždy důležitou roli, tak jejich moderní rozvoj se datuje v posledních zhruba deseti letech. Přírodní a klimatické podmínky jsou příhodné pro pěstování širokého spektra druhů ovoce subtropů i mírného pásma. Do dnešních dob je rozšířen i sběr ovoce z přírodních stanovišť.
Přehled ovocných druhů
Vinná réva
Velmi dávná tradice vinohradnictví se na území Albánie datuje do antických dob. V posledních stoletích bylo toto odvětví poznamenáno m. j. konverzí většiny Albánců k islámu. Obecně, ale tradice vinařství je zde natolik silná, že ji nepřerušila islámská víra, destrukce vinic révokazem po jeho zdejším výskytu v roce 1933 ani více než 40 let tuhého komunismu, kdy však bylo rozvíjeno pěstování mezinárodních odrůd vín pro export. V posledních letech probíhají v rámci oboru četné programy za účelem rozvoje kvality a výnosů vinohradnictví a vinařského průmyslu. Réva se v Albánii pěstuje jak pro produkci stolních hroznů, hroznové šťávy a suroviny pro potravinářský průmysl, tak i k výrobě vín a destilátů. Z hlediska výroby destilátů se pro místní trh produkuje brandy pod názvem Raki a je národním alkoholickým nápojem, na vývoz se vyrábí především koňaky s centrem produkce v jižní části země. Známý je exportní koňak značky Skanderbeg. Po stránce vinařské je Albánie zeměpisně rozdělena na čtyři následující regiony: pobřežní oblast (do 300 m n. m.), oblast pahorkatin (300 až 600 m n. m.), podhorská oblast (600 až 800 m n. m.) a horská oblast (800 až 1000 m n. m.). Vinařských odrůd je zastoupen velký sortiment. Jen množství původních albánských odrůd je řádově ve stovkách. Přičemž nejvýznamnější z nich jsou bílé: Debin e bardhe, Pules a Shesh i berdhe a z červených: Debin e zeze, Kallmet, Shesh i zi, Serin a Vlosh. Odrůdy Shesh i bardhe a Shesh i zi představují více než 1/3 celkové sklizně hroznů. První z nich má nízké výnosy, ale bohaté aroma a druhé je vhodné k výrobě archivních vín. Kallmet je znám u nás pod maďarským synonymem Kadarka. Z cizých odrůd je zde rozšířené pěstování bílých: Aligote, Dimiat, Muscat Blanc, Rulandské šedé, Ryzlink rýnský, Tocai friulano, Trebbiano. Z červných jmenujme: Cabernet Sauvignon, Mavrud, Merlot, Pamid, Prokupac, Rulandské modré, Vranac. Pro vývoz se typově produkují hlavně sladká vína. Kvalitou jsou mnohá albánská vína a koňaky na světové úrovni. V roce 2009 se v Albánii vyrobilo 17,5 milonů litrů vína.
Jádrové ovoce
Z této skupiny druhů ovoce se v Albánii pěstují jabloně, hrušně a kdouloně. Jabloně tvoří hlavní položku. Pěstování jabloní je rozšířené po celé zemi s těžištěm pěstování na severovýchodě a jihovýchodě státu. Problém v jejich pěstování je úroveň agrotechniky, kdy sklízené plody nejsou často konkurenceschopné v tržní síti. Sady jsou hlavně malé výměry většinou do 1ha plochy. Větších moderních sadů je zatím málo. Výnosy i kvalita jablek jsou téměř úměrné velikosti jednotlivých výsadeb. Špičkové sady dosahují výnosu i 40 t/ha. Malopěstitelský výnos se pohybuje okolo 5 t/ha. V Albánii se pěstují desítky místních odrůd (´Agai´, ´Shëngjergji´, ´Gjyle´, ´Faqekuqja´ aj.) a též dovezené odrůdy jako například ´Gala´, ´Golden delicious´, ´Granny Smith´, ´Idared´, ´Mutsu´, ´Red delicious´, ´Starking delicious´. Velké moderní sady jabloní v zemi v rámci rozvojové pomoci zakládají USA, s ochranou sadů pomáhají Nizozemci. Též pěstování hrušní je tradiční v celé Albánii. Nejvíce zastoupené jsou ale na severovýchodě. Ve významu pěstování jejich produkce tvoří přibližně 1/7 výroby jablek. Pro rozličné přírodní podmínky je k dispozici velké množství místních odrůd (´Bishtje´, ´Dimërore´, ´Hiqmeti´, ´Karkanjozi´, ´Vonëta´ aj.) a to četnějšího rozsahu než u jabloní. Z hlediska množství výroby mají poloviční význam hrušní kdouloně. Kdoule jsou v albánském kuchyni oblíbené. Okrajovou záležitostí je pěstování zdejších odrůd jeřábu oskeruše.
Peckové ovoce
Peckoviny jsou zde velice často pěstované druhy a jejich produkce je dlouhodobě u všech druhů (shodně jako u jádrovin) trvale na vzestupu. Z hlediska významu jsou nejdůležitější slivoně. Pěstování slivoní je založeno především na pěstování švestek, které často substituují v severních oblastech země hrozno jako surovinu pro produkci destilátů – raki. Raki vyráběné ze švestek je charakterově podobné naší slivovici. Od šedesátých let 20. století je v zemi přítomný virus šarky peckovin. Kromě toho velké škody způsobuje virus zakrslosti peckovin. Odrůdové spektrum je převážně místního původu nebo složené ze starších dovezených odrůd, hlavně italských. Třešně a višně se pěstují především na západních svazích vrchoviny. V případě třešní v poslední době jsou zakládány moderní sady pro exportní produkci. Odrůdy jsou místní, v případě třešní se nové odrůdy používají hlavně tureckého a italského původu. Dalšími zástupci skupiny jsou broskvoně a meruňky pěstované hlavně v západních nížinách. Starší výsadby jsou složené převážně z místních odrůd, nové z odrůd italských a tureckých.
Smokvoň
Mimo vyloženě horských oblastí je pěstování smokvoní rozšířeno hojně po celé zemi. Často se vyskytují i v přírodních porostech. Centrum pěstování je však okolo města Berat. Ve výsadbách jsou zastoupeny četné místní i zahraniční odrůdy. Fíky jsou sklízené za účelem produkce stolního ovoce, častěji k sušení anebo k tradiční výrobě džemů, zvláště v kombinaci s medem.
Citrusy
Pěstování citrusů bylo velice zasaženo společenskou transformací před 20 lety. Dodnes nejsou plochy výsadeb na úrovni roku 1990. Dosud je mnoho sadů zpustlých a opuštěných. Nejvhodnější oblastí z hlediska klimatických rizik je jihozápad země v pobřežní oblasti. Pro ekonomiku pěstování je důležitá v této oblasti doplňková závlaha. Často se pěstují na zterasovaných svazích. Nejdůležitějšími citrusy jsou pomeranče v odrůdách ´Moro´, ´Tarocco´ a ´Navelské´ představující více než 2/3 produkce citrusů. Dále se pěstují mandarinky, zvláště kultivar ´Avana´ dále satsumy a pravé klementinky. Přibližně 10 % sklizně citrusů představují citróny, nejčastěji odrůda ´Interdonato´. U všech druhů citrusů jsou vzhledem k několikasetleté tradici kultivace přítomny i domácí odrůdy, nejvíce pomerančovníků. Jako podnož pro citrusy se používá pomerančovník či mrazuvzdorný citrónečník trojtrnný (Poncirus trifoliata). Nejzdárnější období historie citrusářství v Albánii byl časový interval přibližně mezi roky 1930 až 1990.
Skořápkové ovoce
Pěstování a sběr skořápkového ovoce jsou rozsáhlé, ale produkce se v podstatě omezuje pro místní potřebu a významně nevstupuje do zahraničního obchodu. Z této skupiny se pěstují: ořešák vlašský, mandloň, kaštanovník, líska, ořechovec a sbírají jedlá semena borovice – pinie (Pinus pinea). Vlašské ořechy jsou nejčetnější a to převážně ze severních horských oblastí, kde je poměrně značná genotypová pestrost ořešáků. Vzhledem k těžbě lesů s výskytem ořešáků se odhaduje pokles množství těchto ořešáků o 2/3 v posledních 40 letech. V místní gastronomii je ceněný džem z nezralých vlašských ořechů (nazývaný gliko). Mandloně se pěstují hlavně v oblasti jihozápadní Albánie, vyskytují se do výšky 1200 m n. m. Odrůdy jsou zastoupené místní i zahraniční, hlavně italské a americké.
Drobné ovoce
Tato v albánském ovocnictví nejméně důležitá skupina ovoce je pěstitelsky na menších plochách zastoupena především produkcí moruší, hlavně černých často využívaných k výrobě destilátu a jahod. Velká část sklizně je obstarávána z přírodních stanovišť sběrem borůvek na severu země, malin a ostružin, dřínků, bezinek, šípků a jeřabin.
Ostatní subtropické ovocné druhy
Pro poměrně příznivé klima pobřežních subtropických částí země je zde široká škála pěstovaných druhů. Nejtypičtější je olivovník, kdy část produkce, a to z oblastí vnitrozemí, má užití jako stolní plody. Dále je významné pěstování marhaníku – granátových jablek s produkcí kvalitních plodů zvláště z oblasti Skadaru. Albánie patří mezi málo evropských zemí s komerčním pěstováním datlovníku. V různém rozsahu se pěstují následující druhy: aktinidie – kiwi, opuncie, rohovník – svatojánský chléb, lokvát, tomel – kaki, fejchoa, cicimek a planika. První importy plodů tomelu pod názvem hurma byly do tehdejšího Československa dováženy právě z Albánie v době, kdy ČSSR byla druhým nejdůležitějším albánským obchodním partnerem.
Kvantitativní vykazovaný rozsah produkce ovoce v roce 2009 (v tis. t):
Vinné hrozny (153,9), jablka (45), švestky a slívy (22), fíky (18), višně (13), broskve a nektarinky (9), datle (9), třešně (8), hrušky (5,6), pomeranče (4,5), meruňky (3,5), kdoule (3), citróny (2,8), mandarinky (1,1), jedlé kaštany (0,5), ostatní ovoce a ořechy bez oliv (13,1), stolních oliv se sklízí ročně 4 až 6000 tun.
Shrnutí
Albánské ovocnářství a vinohradnictví se v poslední dekádě stává nejdynamičtěji rostoucím odvětvím zemědělské výroby. Mnoho venkovských Albánců v produktivním věku v nedávné minulosti pracovalo v zemích EU jako zemědělští dělníci v mnoha ovocnářských a vinohradnických podnicích, zejména v Řecku a Itálii. S postupným návratem těchto pracovníků přichází do oboru odborné know-how a finanční prostředky. Přicházejí i zahraniční investoři, zejména italští a část zahraniční rozvojové pomoci směřuje též do zkvalitnění vinařství a ovocnářství. V zemi je na evropské poměry levná pracovní síla. Albánie má preferenční obchodní dohody usnadňující přístup zboží na trhy EU a některých nečlenských balkánských zemí, příznivé klima a geografickou polohu. U všech statisticky sledovaných ovocných druhů s výjimkou kaštanů a višní za posledních deset let rostla výměra sadů. Nejmarkantněji v případě broskvoní a nektarinek (+565%), kdouloní (+500%), jabloní (+407%) a hrušní (+273%). Hektarové výnosy byly v roce 2009 nad úrovní evropského průměru jen u třešní, višní, révy vinné, smokvoní, slivoní a kaštanů. Cenné genofondové sbírky původních ovocných druhů uchovává a shromažďuje Národní genobanka a v oboru jsou vědecky činné dva výzkumné ústavy (Výzkumný ústav ovocnářský a vinařský a Výzkumný ústav citrusů a olivovníků).
V domácí spotřebě ovoce je patrný vysoký stupeň samozásobitelství na venkově a dovoz ovoce i v Albánii pěstovaných druhů ze zahraničí. Příčinou je často nízká kvalita domácí produkce ze starých sadů a tlak produkce z blízkých zemí jako je Itálie, Řecko a Makedonie. Obecně je v albánské gastronomii ovoce, ovocné výrobky a víno četně zastoupeno ve velkém druhovém spektru. Do Albánie se z čerstvého ovoce dovážely v roce 2008 z hlediska množství zejména pomeranče (20 770 t), banány (17 393 t) a jablka (15 641 t). Souhrnně dovoz vysoce převyšuje vývoz jak finančně, tak i množstevně a shodná situace je i u vína. V roce 2008 se dovezlo 2396 milionů l vína a vyvezlo 5000 l. Z ovoce se vyváží nejvíce nakládané olivy (1074 t v roce 2008) a jedlé kaštany. Albánská produkce fíků a višní byla v roce 2008 na 12. resp. 14. místě na světě.
Text a foto Bc. Jiří Kaplan
