Ostálky jsou letničky rozmanitého vzrůstu, extrémně proměnlivé ve tvaru i zbarvení úborů a po staletí pěstované a šlechtěné, přesto však jejich genetické zdroje ani šlechtitelský potenciál zdaleka nejsou vyčerpány. Vedle nepřeberných řad zahradních odrůd a hybridů odvozených ze dvou nebo tří druhů typové sekce Zinnia získávají v poslední době na popularitě i jejich hybridy s druhy sekce Mendezia. Přestože data o šlechtění a genetice ostálek zůstávají většinou ve vlastnictví komerčních společností, podáváme krátký přehled o původu a historii pěstování nejvýznamnějších druhů, jejich hybridizaci a šlechtění, spolu se základními daty o pěstebních technologiích.
Ostálky (Zinnia) patří k těm vzácným rostlinným rodům, jejichž taxony jsou po dlouhá desetiletí v zahradách celého světa pěstovány, intenzívně šlechtěny a jejichž genetické zdroje přesto dávají tušit, že jejich šlechtitelský potenciál zdaleka nebyl vyčerpán. V poslední revizi rodu rozdělil Torres (1963) 19 druhů do podrodů Diplothrix a Zinnia. Pomineme-li ostatním ostálkám zcela nepodobné, vytrvalé a křovinatě rostoucí, karyotypicky (x=10) svérázné a vlastně ani nepěstované taxony prvního z podrodů, zůstává třináct druhů dělených pak ještě do dvou sekcí – Zinnia a Mendezia. Třetí sekci, Tragoceras, postavili krátce poté Olorode a Torres (1970) a převedli k ní pět zahradnicky nepříliš zajímavých druhů dřívějšího stejnojmenného rodu. Později přibyly ještě dva nové taxony (Strother 1979; Calderón & Rzedowski 1996), takže se rod Zinnia nyní sestává z 24 druhů rozšířených z mexických náhorních plošin do jižních států USA. V kultivaci jsou nicméně zastoupeny jen druhy sekcí Zinnia a Mendezia.
Původní druhy
Všechny tři druhy typové sekce Zinnia jsou letničkami s karyotypem ustáleným při x=12. Všechny byly do zahrad uvedeny před více než sto lety (Z. peruviana už roku 1753, Z. elegans v roce 1796 a Z. haageana v roce 1862) a zdají se být převážně samosprašné (Torres 1964). Přesto jsou některé z linií Z. elegans zjevně cizosprašné.
Zinnia elegans Jacq. je nejpěstovanějším druhem, objeveným v mexickém pohoří Tuxtla na podzim roku 1789 (Kirkbride & Viersema 2007). Semena byla poslána královským botanickým zahradám obou tehdejších habsburských říší – rostliny vyseté v madridské zahradě popsal roku 1791 Cavanilles jako Z. violacea, rostliny z vídeňské zahrady o rok později Jacquin pod jménem Z. elegans. Druhé jméno je tedy podle pravidel botanické nomenklatury neplatné a v posledních letech bylo v literatuře pomalu nahrazováno prvním. Protože se ale právě druhé jméno vžilo, byla nakonec navržena jeho konzervace (Kirkbride & Viersema 2007) doporučená již ke schválení nomenklatorickým výborem (Brummitt 2009). Plané populace, nakvétající vesměs v červených odstínech, obývají narušená stanoviště téměř po celém Mexiku (od států Sinaloa a Durango po Guerrero), nejčastěji mezi 600–1800 m n.m. O desítkách zahradních odrůd s úbory nejrůznějších tvarů a barev nelze ale s jistotou říci, náleží-li tomuto druhu nebo jeho častěji pěstovaným hybridům s Z. haageana.
Zinnia peruviana L. obývá obrovský areál z Arizony a severomexických států po Peru a Argentinu a v tropech vystupuje až k 3000 m výšky. Současně jde o nejdéle pěstovaný druh, uvedený do zahrad už P. Millerem v linnéovských dobách. Od předchozího druhu se liší především osinatými nažkami vyvíjenými z nepříliš velikých úborů s krvavě červenými, rumělkovými nebo žlutými paprsky. Jinak jsou si oba druhy velmi blízké a některými autory jsou dokonce spojovány. Pro drobné úbory je však dnes Z. peruviana pěstována jen ojediněle v několika starých odrůdách.
Zinnia haageana Regel je druhou nejpěstovanější ostálkou. V Mexiku, kde v hornatých státech Jalisco, Michoacán a Guerrero roste často i jako plevel na polích, vystupuje na skalnatých pahorcích až k 2000 m. Do evropských zahrad bylo v roce 1862 uvedeno hned několik populací pod jmény Zinnia haageana, Z. mexicana a Z. ghiesbreghtii, hýřících drobnými, ale živě zbarvenými, často dvoubarevnými úbory se sametově lesklými paprsky. Deset let poté uvádí už proslulá erfurtská firma Haage und Schmidt odrůdy plnokvěté, přešlechtěné do podoby jejich dnešních tetraploidních derivátů ´Persian Carpet´ a ´Old Mexico´.
Hybridy a klasifikace odrůd
První plnokvěté ostálky byly roku 1868 údajně přivezeny z Indie už v celé škále barevných odstínů (Metcalf & Sharma 1971). O jejich původu není nic známo, v roce 1975 uvedla však firma Haage und Schmidt podobné vlastní odrůdy, povstalé z křížení Z. elegans s plnokvětými formami Z. haageana. Hybridy byly na trh uvedeny jako Z. darwinii Haage & Schmidt, nadále byly ale chybně šířeny coby Z. elegans v odrůdách ´Pompon´ a ´Lilliput´, uvedených ke konci předminulého století. K podobnému typu patří zakrslá ´Thumbellina´ i dodnes oblíbené odrůdy série ´Oklahoma´. Ostálky skupin Z. scabiosaeflora, Z. tagetiflora a Z. gaillardiaeflora (poslední sdružuje kdysi proslulé ´Navajo´ a ´Sombrero´ stejně jako dnes populární ´Swizzle´ a ´Zowie!´) jsou dalšími hybridy povstalými z křížení Z. elegans a Z. haageana (Weddle 1945).
Roku 1866 byla uvedena Z. ´Robusta Grandiflora Plenissima´ s velikými plnými úbory a z této později vyvedená série ´Mammoth´ (uvedená firmou Burpee & Co. roku 1888) stála u vzniku řady dnešních velkokvětých odrůd. Ani mutace v morfologii paprskových květů na sebe nenechaly dlouho čekat: první kaktusokvěté ostálky se objevují roku 1914, následované pět let poté jiřinkokvětými odrůdami uvedenými firmou Bodger Seeds. Odrůdové série ´California Giant´ a ´Benary Riesen´ se staly nejznámějšími představiteli těchto skupin, jen pomalu nahrazovanými výkonnějšími F1 hybridy. Právě rozmanitost jiřinkokvětých ostálek si později vyžádala další zahradnická třídění odrůd podle výšky rostlin (od zakrslých sérií ´Zinnita´ a ´Thumbelina´ po vzrůstné ´Summer Dress´ nebo ´California Giant´), zbarvení paprsků i jiných znaků.
Roku 1936 byly získány autotetraploidní rostliny (Cook 1938) a první komerční tetraploidní odrůdy byly firmou Ferry Morse uvedeny již šest let poté. Pylově sterilní mutace bez parskových květů byly zaznamenány roku 1948 a roku 1960 byly u Atlee Burpee Co. využity k produkci F1 hybridů, které ale vyvíjely jen málo plných úborů (Stimart & Boyle 2007). Teprve překonání problémů spojených s polygenicky a nadto recesivně řízenou samčí sterilitou i plnokvětostí (Cowen & Ewart 1990, Gotoh 1954, Selaru & Costea 1991) vedlo k introdukci dnešních hodnotných F1 odrůdových sérií typu ´Dreamland´ a ´Dasher´ (obě zahrnují řadu odrůd oceněných AGM), ´Peter Pan´ nebo ´Ruffles´ (ověnčované medailemi All America Selection), ´Radiant´, ´Distance´, ´Mondo´, ´Hobbit´ a řady dalších.
Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 9/2010.
