Česneky donedávna spojovaných podrodů Melanocrommyum a Porphyroprason jsou úzce specializovanými geoefemeroidy, přizpůsobenými aridnímu klimatu středoasijských hor. Patří k nejnápadnějším a zpravidla i velmi pohledným druhům rodu, nenahraditelné jsou pro suchá a slunná stanoviště a výčet zahradních odrůd je na česneky neobvykle bohatý. Přehled přibližuje nejpěstovanější taxony obou podrodů s možnostmi jejich uplatnění v zahradách.
V minulém dílu článku o okrasných česnecích jsme vás seznámili s druhy Nectaroscodrum a Ameralium. V tomto čísle časopisu se zaměříme na sortiment dalších druhů těchto efektních cibulovin.
Česneky podrodů Porphyroprason, Vvedenskya a Melanocrommyum náleží evoluční větvi druhů charakteristických tobolkami s více než dvěma semeny v každém pouzdru. Jde vesměs o úzce specializované geoefemeroidy, vyvíjející cibule sestávající často jen ze dvou nápadně ztlustlých šupin, semknutých seschlými listovými pochvami a vyživovaných krátkověkými, ale velice početnými kořeny (Kamenetsky, 1996). Všechny jsou si značně blízké a donedávna byly spojovány v jediném podrodu, jehož parafyletickou povahu odhalila teprve molekulární data (Friesen et al, 2006; Gurushidze et al, 2010; Li et al, 2010), poukazující též na jejich úzké vztahy k nově vymezenému podrodu Anguinum (sdružujícímu trsnatě oddénkaté taxony s pouzdry tobolek dosud dvousemennými, zastupované např. vysokohorským A. victorialis L.). Zaznamenat lze i snahy o separaci těchto skupin do samostatného rodu Caloscordum (Banfi et al, 2011), v karyotypu x=8 se ale od většiny ostatních česneků nijak neliší (Levan, 1935). Na osmdesát druhů zmíněných skupin obývá především středoasijské horské stepi a kamenité pláně, několik druhů proniká přes maloasijské stepi do hor balkánských (Hanelt, 1996).
Česneky podrodu Porphyroprason
Jediný druh monotypického podrodu Porphyroprason má v každém z pouzder semeníku po třech nebo čtyřech semenech, neobvyklý je však i trojramennými bliznami a vícenervými tepaly (Friesen et al, 2006); také v metabolismu je svérázný (Hanelt, 1988). Jako taxon stejnojmenné sekce byl dříve spojován s blízkým podrodem Melanocrommyum (Hanelt, 1992), ale i s někdejším podrodem Molium (Wendelbo, 1969; Badr et Elkington, 1978).
Allium oreophilum C.A.Mey. vyhání z nevelikých, šedobílých, okrouhle vejčitých cibulí po dvou lineárních sivozelených listech, veliké temně purpurové květy mají bledě žluté prašníky na tyčinkách srůstajících v konické pakorunky a seskládány jsou v okolících na stoncích často jen 0,1 m vysokých. V zahradách však převládá robustnější rasa se svítivě růžovými květy, známější pod dříve vžitým jménem A. ostrowskianum Regel. Oba subtaxony vystupují při horských bystřinách po kamenitých svazích Alatau vysoko nad 3000 m nadmořské výšky a nově jsou nabízeny v několika odrůdách (tab.2).
Česneky podrodu Melanocrommyum
Podrod Melanocrommyum je naopak druhově bohatý a také morfologicky značně různorodý, jeho zhruba sedmdesát druhů bývalo tradičně rozdělováno deseti (Fritsch, 1992), později šestnácti (Khassanov et Fritsch, 1994; Hanelt, 1996) a nyní dokonce dvaceti sekcím (Friesen et al, 2012); molekulární data však podobné náhledy ne vždy plně podporují (Gurushidze et al, 2010). Pouzdra tobolek jsou zpravidla mnohasemenná, právě u taxonů nejpěstovanější sekce Megaloprason bývají však jen dvousemenná a u sekce Compactoprason dokonce pseudouniovulátní (Friesen, 2006).
Druhy sekce Compactoprason
Nejrobustnější česneky vyvíjejí veliké, kompaktně stažené a dvěma krátkými blanitými toulci podpírané okolíky květů se lžícovitě prohnutými tepaly a nápadně vyniklými tyčinkami na silných a vysokých stvolech.
Allium giganteum Regel vyhání z velikých temně šedých cibulí po šesti až osmi řemenovitě kopinatých, modrosivých, přes půl metru dlouhých a obloukovitě prohnutých listech, stvoly dorůstají až 1,5 m výšky a nesou husté, často přes 0,1 m široké okolíky početných šeříkově růžových květů s tupě obvejčitými tepaly a krátce stopečkatými semeníky. Kvete v červnu a na kamenitých svazích turkestánských hor, zřídkakdy vystupuje k 2000 m nadmořské výšky.
Allium macleanii Baker vyhání zprostřed čtyř nebo pěti zelených kopinatých listů drobnější a volnější okolíky na stvolech nanejvýš metr vysokých, květy s hrotnatými tepaly, jsou bledě purpurové a s přisedlými semeníky. Na afghanských a pákistanských skalnatých i jílovitých horských svazích roste nad hranicí lesa, často u potoků, a jen vzácně sestupuje pod 2000 m.
K tomuto druhu spadá nejspíš i pamíro-alajské A. elatum Regel s tepaly rovněž hrotnatými.
Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Ing. Marián Šinko, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici
Více informací naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 4/2013.*
