Pověst ze Šumavy: Zlá macecha přišla kdysi se svými dvěma dcerami vyfintěná ze svatby domů, kde dvě pastorkyně (nevlastní dcery) zatím celou noc předly. Macecha jim poručila, aby jí uvolnily stoličky, na kterých seděly a sama je obě obsadila, protože prý byla unavena tancem. Její dcery se usadily každá na jedné, zatímco pro obě nevlastní dcery zbyla jen jedna stolička dohromady. I proměněny jsou všechny v květinu, která má 5 korunních plátků uspořádaných tak, jak se macecha s dcerami usadila. Spodní největší sedí na dvou kališních cípech – toť macecha. Po jejích bocích jsou umístěny dva menší plátky – její dcery, každá nad jedním cípkem. Na poslední dva plátky zbyl jen jeden horní kališní cípek – to jsou nevlastní dcery.
Maceška je jednou z nejznámějších květin a její zvukomalebné české jméno svědčí o tom, že se jí dostalo u nás už dávno domovské příslušnosti.
Přitom má příbuzné snad ve všech světadílech. Patří totiž do rozsáhlého rodu Viola z čeledi Violaceae – violkovité, která má úctyhodný počet druhů: bývá udáván počet 400, na různých částech zeměkoule v geograficky i klimaticky odlišných podmínkách. Jen u nás existuje 24 druhů s dalšími poddruhy a to vytrvalých i jednoletých. Nejznámější z nich je drobná, plevelná polní violka trojbarevná – Viola tricolor. Ta se taky podílela spolu s dalšími druhy na vzniku dnešní zahradní macešky. Nespornou účast mají dále druhy Viola lutea (violka žlutá) a Viola altaice (violka altajská).
V kultuře se zahradní maceška objevuje snad už v 16. století, ale teprve počátkem 19. století se stává předmětem zájmu mnoha pěstitelů a šlechtitelů, kteří jí dávají v přibývajícím počtu kultivarů nové a nové podoby. Samozřejmě ovšem už v rámci vymezeném novému, i když uměle vzniklému druhu. Systematicky byla tato nová violka – maceška původně pojmenována Viola tricolor maxima hort., později byla zařazena jako Viola x wittrockiana Gams.
Jejími základními znaky jsou: bylinný charakter keřovitě rozvětvené rostliny, vysoké do 25 cm. Vejčité, na okraji vroubkované listy s typickými palisty, nápadně velkými, někdy dělenými až v úkrojky. Květy, vyrůstající na dlouhých stopkách – asi 10 cm – v úžlabí listů, jsou souměrné, 5 plátečné, víceméně ploché, postavené rovnoběžně nebo v malém úhlu ke stopce. Vzhledem k jejich velikosti (v průměru mají podle odrůd 5 - 8 cm) je tento jejich tvar ojedinělý. Barevná paleta je velmi široká. Typická je v základní barvě (bílé, žluté, růžové, červené až karmínové, purpurově fialové, odstíny modré a fialové) černá, okrouhlá skvrna, která přesahuje buď 3 nebo 5 plátků kolem středu. Existují odrůdy s květy čistých barev bez skvrny, nebo naopak kromě oka s lemem, fousky i dvoubarevné. Barva je zvýrazněna sametovým leskem plátků.
Velikost květu byla v určitých obdobích přímo prestižní záležitostí šlechtitelských firem, takže byly inzerovány odrůdy s květy o průměru 11 – 12 cm. Mezi velikostí a počtem květů na rostlině je však nepřímá úměra: odrůdy s květy menšími kvetou bohatěji a bývají ranější než odrůdy s velkými efektními květy. Široký genetický základ poskytuje šlechtitelům mnoho možností a to nejen habituálních, ale i fyziologických. K sledovanými důležitými vlastnostmi jsou také ranost a mrazuodolnost. Proto jsou skupiny kultivarů charakterizovány nejen velikostí květů, ale také jejich raností, případně otužilostí v zimě.
K raným patří např známé ’Pirnavské’ s květy 5 cm. Větší květy má dodnes oblíbená a velice osvědčená žlutá ’Praga’.
Pozdnější jsou tzv. Švýcarské velkokvěté, z nichž se ještě stále objevují různé odrůdy ze skupin „Schweizer Riesen“ nebo „Riesen Vorbote“. Zahraniční firmy se však stále více orientují na heterozní (F1 nebo F2) odrůdy nebo také v poslední době na tzv. S1 odrůdy nové šlechtitelské technologie.
Ranost je významná zvlášť u tradičního způsobu pěstování, bez přirychlování. Macešky ve své dosud používané tradiční kultuře vysety v červenci přezimují většinou už s květem. V následujícím roce rozkvétají podle počasí v dubnu a remontují do července až srpna. Zpravidla koncem června je možné sklízet první zralá semena, pocházející samozřejmě až z jarních květů. Z toho vyplývá, že macešky ke svému vývinu nepotřebují nezbytně zimní klidovou fázi (chladnou a krátkodenní), protože začínají kvést už na podzim v prvním roce. Vysévány časně z jara rozkvetou také a to i bez přirychlení, jsou však celkově slabší. Dobře zakořenělé rostliny většinou – nejsou-li holomrazy, přezimují spolehlivě. Na exponovaných stanovištích je možné použít přikrývku z chvojí. Jejich vegetační cyklus od výsevu ke sklizni prvních semen, trvá vlastně rok. Takže by je bylo možno také charakterizovat jako přezimující letničku. Ovšem letničku máme zafixovánu jako květinu léta a odkvétající macešky už od konce června mnoho parády nenadělají. Zůstaneme tedy u jejich zařazení do dvouletek. Ačkoliv – existuje v současnosti jedna heterozní odrůda, jmenuje se ’Paparadja’, zbarvená výrazně až ohnivě oranžově, která prý snáší letní vedra a může být pěstována jako letnička. (Křestní list má vystavený na Srí Lance).
Odkvetlé macešky v souladu se svým bylinným charakterem zasychají. Semeno dozrává v tobolce, pukající ve tři chlopně. Zralé je drobné, hnědé, kapkovitého tvaru, hladké. V 1 g je asi 1100 zrn. Klíčivost si podržuje asi tři roky, čerstvé osivo klíčí lépe. Je možno je vysévat už krátce po sklizni. Vyseto vzchází průměrně za 10 až 14 dní, čerstvé ještě dříve, starší později. Výsevy jemně, ale důkladně zasypeme a zem přimáčkneme. Pro vzcházení je optimální teplota +- 15 ºC, ale protože vyséváme v červenci, musíme výsevy často chránit před vysokými teplotami důkladným přistíněním. Období od výsevu a vzejití po přepíchání a ujmutí mladých semenáčků je nejchoulostivější etapou při pěstování macešek. Proto je výhodné vysévat do studeného pařeniště, kde můžeme požadavky na stín a nezbytnou stejnoměrnou vlhkost splnit. Osvědčené je moření osiva před výsevem Fundazolem nebo Benlatem a postřik vzešlého výsevu Previcurem.
Pro předpěstování sazenic volíme sadbovače velikosti alespoň 6 cm, tradičně je ovšem možné vypěstovat sazenice ve volné půdě v řádcích, vysázených 8 – 10 cm od sebe. Z řídkých výsevů můžeme malé sazeničky vysazovat přímo na jemně připravený záhon, nebo je předem ve stadiu prvních pravých lístků přepícháme a necháme před výsazem zesílit. Na stanoviště vysazujeme macešky zpravidla počátkem září. Pro zapojený porost volíme spon 20 – 25 cm. Jakkoliv jsou macešky nenáročné, vyhovuje jim humózní zem a zejména velkokvěté jsou vděčné za obohacení kompostem. Jsou natolik plastické, že na výživu reagují nejen celkovým stavem rostlin, ale i velikostí květu. Dobře snášejí přesazování i kvetoucí, proto je můžeme také přezimovat na záhoně v hustém sponu a teprve na jaře rozsadit na zvolené stanoviště.
V současnosti se někteří pěstitelé a šlechtitelé věnují vypěstování silných, kvetoucích sazenic a tomu přizpůsobili jednak pěstitelskou technologii, jednak vlastní šlechtění. Většinou se zaměřují na F1 nebo F2 hybridy, tedy odrůdy se zvlášť efektním, jednotným habitem. Protože osivo těchto druhů je drahé – jejich pěstování náročné – přechází se i na náročnější způsoby pěstování. Z výsevů koncem června až počátkem července ve skleníku a upraveným teplotním režimem se semenáčky 4 – 6 týdnů po výsevu přepichují do květináčků průměr 8 cm nebo kultipaků 8/10, v kterých se dopěstovávají do prodejní velikosti pro podzimní termíny. Pro jarní prodej sazenic se výsev posunuje na polovinu srpna až září a sazenice se dopěstovávají pod sklem, takže v dubnu je prodejná krásně nakvetlá sadba. Existují také odrůdy přímo šlechtěné pro předpěstování ve skleníku, které kvetou už v březnu. Nemají ovšem mrazuodolnost venkovních odrůd.
Zdá se, že přes současnou šíři sortimentů je u macešek stále co zlepšovat a přizpůsobovat. Jejich uplatnění je totiž široké. Málokterý druh dokáže vytvořit tak sytě jednolitou nebo barevně členitou plochu na velkých výsadbách, ale samozřejmě i skupiny – skvrny – různých velikostí. Mohou tvořit obruby na záhonech a doplňovat výsadby jarních cibulovin. Jsou oblíbené v truhlících, mísách a miskách všech velikostí. A zcela jistě se s nimi setkáme na hřbitovech. Jen k řezu se nehodí.
Ale víte, že krásně voní?
Přesvědčte se o tom, až si půjdete na jaře koupit sazenici nebo se v létě rozhodnete sami si vypěstovat tohoto kosmopolitu „fialku sirotku“, „pansy“, „Stiefmütterchen“, „pensée“, „Aňutiny glazky“, „tuinvioletie“ – zkrátka naši macešku.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Dobrý den, chci se Vás zeptat ,dala jsem Violku na balkon do truhlíku na začátku dubna a venkovní teplota je +10 stupňů celsia.A problém je v tom že mi nezvadli ale splaskly,jako kdyby je někdo zašlápl nohou.Nevíte prosím v čem je problém? Mockrát děkuji za odpvědˇ.