V přirozených biotypech se dosud vyskytují druhy a jejich genotypy, jejichž botanickou a užitkovou hodnotu lze využít i v moderním ovocnářství. Mnohé naše i zahraniční podnože
(GF 305, Persica davidiana, Siberian C, MY-BO-1, MY- KL-A, P-HL-A, P-HL-B, P-HL-C) jsou často vybrané a ověřené klony nebo genotypy nalezené volně v přírodě. Také na vzniku podnoží záměrnou hybridizací se často podílely druhy vyskytující se v některých lokalitách jako botanické druhy.
Mezidruhový hybrid Ceropadus vyšlechtil v roce 1935 J. V. Mičurin. Křížením višně křovité (Prunus fruticosa Pall.) a mahalebky pensylvánské (Cerasus pensylvanica L.) získal hybrid, který dále křížil se střemchou Maackovou (Prunus maackií). Višeň křovitá je rozšířena od střední Evropy až po Sibiř, kde se pěstuje pro plody. Vytváří nízký, často plazivý keř s malými červenými peckovicemi. U nás se vyskytuje pouze v nejteplejších oblastech. Cerasus pensylvanica je keř nebo strom, jenž se vyznačuje vysokou mrazuvzdorností a pozdní dobou květu.
Řadu botanických druhů rodu Cerasus lze dobře vegetativně množit, jejich slabý vzrůst se využívá pro šlechtění vegetativních podnoží. Kulturní odrůdy třešní však s těmito
botanickými druhy většinou nemají dobrou afinitu. Křížením se třešní (Prunus avium L.) se podařilo nedostatek afinity překonat u Cerasus pseudocerasus (a z takto získaného materiálu byla rovněž vyšlechtěna anglická podnož Colt).
V literatuře se uvádí značná mrazuvzdornost mezidruhového hybridu Ceropadus ve dřevě a jeho odolnost vůči houbě Blumeriella jaapii. Proto byl ve VŠÚO v Holovousích tento hybrid v 80. letech křížen s několika odrůdami třešní a z potomstev bylo získáno 150 hybridů. Po předběžné selekci je nyní k dispozici 53 hybridů. Ukázalo se však, že z hlediska nízké kvality plodů byl tento materiál nepoužitelný pro selekci odrůd. Z těchto důvodů jsme se rozhodli materiál vyzkoušet jako podnože pro třešně.
Nejdříve jsme ověřovali citlivost těchto genotypů k infekci houbou Blumeriella jaapii, která je příčinou choroby skvrnitost třešňových listů. Choroba způsobuje v posledních letech značné problémy především našim školkařům. Výskyt choroby jsme hodnotili po tři roky u stromů vysazených na trvalém stanovišti, kde nebyly vůbec ošetřovány fungicidy. Napadení jsme hodnotili vždy ve dvou obdobích tlaku infekce, v červnu a v srpnu. K nejsilnější infekci došlo v srpnu 2001. Ve sledovaných potomstvech jsme zjistili u 10 % genotypů citlivost k napadení touto houbou. Naproti tomu 30 % genotypů jsme vyhodnotili jako odolné a 2 % jako velmi odolná. Bohužel zcela rezistentní (imunní) hybrid jsme nenalezli. I
Množení hybridního materiálu jsme zkoušeli metodou in vitro a dřevitými řízky. V případě množení metodou in vitro jsme aplikovali kompletní dosud užívanou technologie množení zakrslých podnoží P-HL. Tato technologie všem genotypům nevyhovovala, přesto jsme nalezli řadu hybridů, které lze tímto způsobem množit. Je mezi nimi i několik typů se slabším růstem.
Odběr dřevitých řízků jsme zkoušeli ve dvou termínech, v podzimním (listopad) a v zimním (únor). V průměru nebyl výrazný rozdíl v počtu zakořeněných řízků z odběru v listopadu a v únoru, ale byl rozdíl ve vhodnosti termínu pro jednotlivé genotypy. Několik z nich mělo výrazně lepší výsledky při podzimním odběru roubů, jiné při zimním odběru. Maximální výtěžnost množení tímto způsobem byla 69 % zakořeněných sazenic z původního počtu vysazených řízků.
Během tří let, kdy byl projekt řešen, byly velmi mírné zimy. Proto jsme v přirozených podmínkách nemohli mrazuvzdornost hodnocených genotypů ověřit. Jako náhradu jsme použili test na prověření mrazuvzdornosti řízenou aplikací nízkých teplot na výhony. Test jsme prováděli v mrazícím boxu s možností regulace teploty a její měření s přesností 0,1 °C. Po dvouhodinových intervalech jsme snižovali teplotu až na –10 °C. Po 17 hodinách při teplotě –10 °C jsme provedli první kontrolu poškození výhonů nízkou teplotou. Další kontroly jsme provedli po 22 hodinách při –15 °C, další po 22 hodinách při –20 °C a další po 66 hodinách při –20 °C a 4 hodinách při –25 °C. Následná poškození jsme vyhodnocovali vizuálně podle devítibodové klasifikační stupnice. Nepoškozený materiál jsme klasifikovali bodem 9, zmrzlé dřevo bodem 1. U ošetřeného materiálu jsme hodnotili i schopnost vyrašení listových pupenů. Ze sledovaného souboru mělo 8 % hybridů minimální poškození dřeva, 4 % bylo naopak velmi citlivých k poškození mrazem, stejně jako dvě z kontrolních podnoží P-HL-B a Colt.
Na část dopěstovaného materiálu (získaného v rámci zkoušení množitelnosti) jsme naočkovali odrůdy třešní. K tomuto účelu jsme použili kultivary ’Burlat’, ’Karešova’, ’Kordia., ’Stella’, ’Těchlovan’ a ’Vanda’. Procento přirostlých oček se pohybovalo u jednotlivých genotypů v rozmezí od 42 do 100 %. Některé genotypy nebyly dopěstovány v potřebném počtu a proto nemohly být naočkovány všemi odrůdami. Rovněž i mezi jednotlivými odrůdami se v procentu přirostlých oček projevily významné rozdíly.
Na základě všech výše uvedených hodnocení jsme pro další studium vybrali sedm genotypů. Materiál se slabší intenzitou růstu jsme naočkovali pěstovanými odrůdami třešní a vysadili na trvalé stanoviště. Zde bude hodnocen z hlediska roubové kompatibility, intenzity růstu, tvorby podrostu, výnosů a velikost plodů.
Výsledky studia ukázaly, že některé z vybraných genotypů by mohly být z hlediska dobré množitelnosti a slabšího růstu využitelné jako klonové podnože pro třešně. Obdobný materiál nebyl dosud v tuzemsku selektován. V zahraničí je s cílem vyšlechtit nové odrůdy višní používán ve šlechtění původní mezidruhový hybrid. Některý ze získaných genotypů v Rusku se jeví jako vysoce rezistentní. Pokud jde o náš materiál, konečný výběr bude možný až po jeho vyhodnocení na trvalém stanovišti a dopracování technologie množení. Doba tří let pro řešení problematiky tohoto typu u trvalých kultur je příliš krátká.
Práce byla konána v rámci řešení projektu Národní agentury pro zemědělský výzkum EP 9044.