V technologii pěstování rané zeleniny v polních podmínkách má nezastupitelné místo předpěstování sadby ve sklenících, pařeništích a fóliových krytech.
Tato všeobecně známá skutečnost je však spojená s méně známou biologickou reakcí mladých rostlin na aktuální podmínky prostředí, které se liší podle místa pěstování sadby, podle regulace a někdy i možností regulace růstových faktorů a podle pěstovaného druhu a odrůdy. V investičně nejnáročnějších sklenících s obvykle dobře regulovatelnými podmínkami máme možnost využít různá opatření pro zvýšení produktivity práce a efektivnosti pěstebního prostoru. Na druhé straně nemáme ve většině skleníků možnost zvýšení teploty pěstebního substrátu, až na výjimky dobré odvětrání a musíme také počítat s tím, že rostliny ve sklenících mají poněkud menší světelný požitek např. ve srovnání s pařeništěm.
Fóliové kryty s investičně menší náročností mají ve srovnání se skleníky horší a nákladnější regulovatelnost podmínek prostředí, nejnižší intenzitu osvětlení pěstovaných rostlin a vyšší relativní vzdušnou vlhkost. Pařeniště, zvláště jednoduchá a biologicky vytápěná, jsou minimálně čtyřnásobně pracovně náročnějšími stavbami pro pěstování sadby a jejich využití je nejvíce závislé na podmínkách vnějšího prostředí. Biologický rozklad, jako zdroj vytápění prakticky neumožňuje uhradit teplotní ztráty při větším teplotním rozpětí mezi vnější teplotou a požadovanou teplotou vnitřní. Na druhé straně však mají nespornou přednost v ceně „paliva", ve vyšší teplotě substrátu, nejlepším světelném požitku a v možnostech větrání pěstovaných rostlin. Stručně uvedené rozdíly základních staveb je nutno respektovat při optimalizaci podmínek pro pěstování sadby zelenin. Ekologicky a finančně nejzávažnějším regulovatelným faktorem je teplota pěstebního prostředí. Tu musíme jednoznačně řídit podle intensity osvětlení a teplotních požadavků souvisejících s požadovaným růstovým a vývojovým stavem předpěstovaných rostlin. K důsledné optimalizaci teploty by nás měla vést kvalita sadby, ale i úspory energií na vytápění.
Z tabulky vyplývá, že pro klíčení je třeba volit teploty, a to teploty substrátu, vyšší, které podmiňují rychlost a stejnoměrnost klíčení i u různě životných semen. Jakmile se objeví kolínko vzcházejících rostlin je třeba teplotu radikálně snížit, což souvisí s rychlostí růstu a délkou hypokotylu. Při vyšších teplotách dochází k jeho intenzivnějšímu prodlužování, které je zvláště nebezpečné u rostlin z přímého výsevu, ale je nežádoucí i při přepichování rostlin do dalšího kultivačního prostředí. Od počátku tvorby prvního pravého listu postupně zvyšujeme teploty až k optimu, které odpovídá světelným poměrům. Závazné je i dodržování korelace mezi denní a noční teplotou, což souvisí s odpovídající úrovní specifického nočního metabolismu rostlin. V závěru pěstování, 5 - 7 dní před výsadbou na trvalé stanoviště, opět postupně snižujeme teploty, intenzivněji větráme a rostliny otužujeme. Pokud nehrozí mráz, skleník v posledních dnech před výsadbou nevytápíme a necháváme otevřený i v noci. Snižování teploty vede ke zvyšování osmotického tlaku buněčné šťávy a tím i ke zvětšení odolnosti proti nízkým teplotám.
V tomto obecném schématu platí některé zvláštnosti, které jsou někdy opomíjeny. Z hlediska průběhu jarovizačního stadia a tím k nežádoucímu vybíhání rostlin do květu nesmí teplota při předpěstování po dobu 10 - 14 dnů v růstové fázi 2 a více listů ani v noci klesnout na 8 oC u kedluben, na 7 oC u zelí a na 5 oC u celeru. Pokud se stane, že teplota klesne na uvedenou hodnotu je zapotřebí v následujících dnech teplotu držet na vyšších hodnotách, aby došlo k dejarovizaci. Specifická situace je u květáku, jako jednoleté rostliny, kde je konzumním orgánem zdužnatělé květenství. Teploty kolem 8 oC již při předpěstování sadby stimulují iniciaci květních orgánů, což u velmi raných odrůd vede k předčasnému zakládání růžic, nedostatečné tvorbě listů a v konečném důsledku k tvorbě malých tržně nehodnotných orgánů. Naproti tomu u rajčat snížení teploty na 10 - 12 oC při tvorbě prvních 2 listů vede k prokazatelně ranější tvorbě květů.
Při závlaze by sadba neměla být přemokřená, ale nemělo by také u rostlin docházet k nebezpečnému vadnutí. Šok způsobený nedostatkem vody se např. u květáku vyrovnává až třetí den po zálivce a u rajčat až čtvrtý den. Po zálivce je třeba, aby rostliny co nejdříve oschly a neměli bychom v této souvislosti šetřit větráním. Déle trvající orosení listů poskytuje vhodné prostředí pro vznik nebezpečných listových chorob.
K dalším zásadám kvalitní přípravy sadby patří přihnojování, které je tím náročnější, čím mají rostliny pro růst kořenové soustavy menší prostor. O požadavcích na přihnojování rozhoduje substrát se svojí zásobou živin a sorpčními schopnostmi, množství a kvalita zálivkové vody a pěstovaná rostlina s jejími znaky velikosti, barvy a případně stáří. Pokud používáme hnojivou závlahu je vhodnější používat menší koncentraci častěji a sledovat zasolenost substrátu, jako snadněji měřitelného ukazatele jeho stavu. Při posledních hnojivých zálivkách je možno doporučit přihnojení mikroelementy, jako je molybdén a bór. Na zasolení je nejcitlivější celer a salát, méně košťáloviny a nejméně rajčata. V zasoleném substrátu sadba přestává růst, u rostlin se tvoří drobnější kožovité listy olivově zeleného zbarvení, dochází k hnědnutí a odumírání kořenů a postupnému odumírání celých rostlin.
