Kořenová zelenina
Větvení kořenů
Kromě již dříve zmíněného praskání kořenů je nejčastější abiotickou poruchou mrkve, petržele i pastináku větvení kořenů. K poruše dochází především na kamenitých nebo těžkých, především silně zhutněných půdách.
Kořenovou zeleninu je proto třeba pěstovat na lehčích půdách nebo půdu před výsevem je nutné důkladně nakypřit (pěstování na vyvýšených nakypřených záhonech). Příčinou větvení kořenů však mohou být i háďátka, houbové choroby, poškození hnojivy nebo herbicidy, ale i např. nedostatek kyslíku v půdě. V těžkých jílovitých půdách, především v obdobích sucha je růst kořenů jak do délky, tak do šířky značně omezen a vznikají pak specificky zvrásněné a gumovité kořeny. Tato porucha je pravděpodobně ovlivněna i nedostatkem vzduchu a nadbytkem solí v suchých kompaktních půdách.
Dutost bulev celeru
Nadměrný růst způsobený především vlivem neúměrné zálivky, vysokými dávkami dusíku nebo příliš širokým sponem pěstování je příčinou dutosti bulev celeru. Nejprve dochází k tvorbě houbovitých pletiv uvnitř středů bulev a při silnějším projevu se zde pak tvoří typické dutiny. V omezeném množství případů jsou tyto dutiny otevřené směrem k povrchu bulev a vytváří se tzv. pohárovité bulvy, někdy i s listy stočenými do dutin. Shodné příčiny mohou být i důvodem praskání bulev. Mezi jednotlivými odrůdami mohou být i značné rozdíly v citlivosti k této poruše.
Zelenání kořenů
Z důvodu nežádoucí tvorby chlorofylu dochází u mrkve k zelenání kořenů. V případě, že se chlorofyl tvoří na povrchu kořenů, dochází k tvorbě tzv. zelených hlav kořenů mrkve. V tomto případě zezelenávají ty části kořenů, které jsou vystaveny světlu (jsou nad zemí). Stává se tak u některých odrůd (např. typu Nantes), zvláště pak u odrůd se slabším vývinem listové hmoty. Místo typického zelenání dochází často i ke zbarvení „hlav“ kořenů do purpurové barvy. To je způsobeno tvorbou anthokyanů, které se oproti chlorofylu přednostně vytvářejí v chladnějším prostředí. Vhodnou preventivní ochranou je podpora růstu listů a přihrnování půdy k rostlinám. Kromě tvorby „zelených hlav“ se může vyskytovat i vnitřní zelenání kořenů, při kterém jsou zezelenalé především horní části středového válce kořene, tzn. části v blízkosti listových řapíků. I k tomuto typu zelenání kořenů jsou náchylné jen některé odrůdy.
Žluté kořeny
Výskyt žlutých kořenů nasvědčuje tomu, že při produkci osiva došlo u semenných rostlin ke sprášení kulturní odrůdy s planě rostoucí mrkví („mrkvousem“), ve výjimečných případech i s mrkví krmnou. Zde je třeba upozornit na to, že některé semenářské firmy v poslední době přicházejí na trh i s odrůdami mrkve, které mají žluté, skoro čistě bílé, tmavě fialové a nebo tmavohnědé až téměř černé kořeny. U nich se však nejedná o nežádoucí poruchu, ale cílený záměr a všechny tyto barevně netypické odrůdy jsou chuťově i obsahově kvalitní.
Rzivost kořenů petržele
Poměrně rozšířenou poruchou je abiotická rzivost kořenů petržele. Především v místě povrchu půdy dochází k hnědnutí povrchového pletiva kořenů a k vytváření trhlin v něm. Trhliny jsou pak velmi často vstupní branou pro druhotné infekce způsobující hniloby. I když se jedná o velmi rozšířenou poruchu, o jejich příčinách se toho ví stále málo. Porucha se vyskytuje zejména v těžkých nepropustných půdách s nedostatkem vzduchu. Někdy je tato porucha dávána do souvislosti i s nevhodnou půdní reakcí (příliš kyselé nebo příliš zásadité půdy).
Srdéčkové hniloby
Doslova školským případem karenčních chorob je srdéčková hniloba bulev celeru, která je zapříčiněna nedostatkem bóru. Nejmladší („srdéčkové“) listy jsou zkrácené, žloutnou a postupně hnědnou. Při silnější infekci pletiva pod srdéčkem nekrotizují, odumírají a vlivem druhotné mikrobiální hniloby se propadají. Uvnitř bulev vznikají hnědé nebo hnědě skvrnité dutiny. Nedostatek bóru způsobuje i hnědnutí kořenů a odumírání jejich špiček. Následkem toho jsou pak rostliny menší a chuť bulev je hořká. Kromě poškození bulev a kořenů je nedostatek bóru příčinou i poškození listů. Řapíky listů a někdy i silnější listová žebra jsou křehká, podélně rozpraskaná a příčně korkovitá. Tento typ poruchy je škodlivý především u řapíkatého celeru. Dutost a podélné praskání řapíků celeru však nemusí být vždy jen v důsledku nedostatku boru, ale i jiných, většinou ne zcela zřejmých příčin. Všechny poruchy způsobené deficiencí bóru podporuje vysoký obsah vápníku, dusíku a fosforu a suché půdy. Preventivní ochranou je stejnoměrná závlaha a vyrovnaná výživa. Na půdách s pravidelným výskytem poruchy se doporučuje aplikovat do půdy nebo „na list“ tetraboritan sodný (borax), speciální hnojiva nebo komplexní hnojiva, která obsahují bór. Některé novější odrůdy vykazují vůči této abionóze vyšší odolnost.Shodné etiologii má i srdéčková hniloba salátové řepy.
