Abionózy, nebo též abotické, neinfekční či neparazitní poruchy, jsou takové poruchy zdravotního stavu rostlin, které jsou způsobovány neinfekčními (neparazitními) příčinami. Nejedná se proto o choroby, které jsou způsobovány infekčními (patogenními) činiteli, ani o poškození způsobované živočišnými škůdci, ale o poruchy, které jsou různého původu, většinou klimatického, pěstitelského, mechanického, fyziologické, chemického nebo genetického.
Abionóz se u pěstovaných plodin, a samozřejmě také u zeleniny, vyskytuje velmi mnoho, způsobují nemalé škody a jejich závažnost již řadu let nabývá na významu. Přesto se jimi prakticky nikdo nezabývá a jen velmi málo kdy se o nich dozvíme něco bližšího a především ucelenějšího.
Nespecializované abionózy
Poškození teplotou
Kromě abionóz, které jsou specifické pro jednotlivé druhy plodin, v našem případě zeleniny, jsou i takové, které se vyskytují u širšího okruhu plodin. Z poruch klimatického původu jsou to zejména chladová poškození, která jsou typická především pro teplomilné druhy zeleniny, jako jsou paprika, rajčata, okurky, tykve a lilek. Rostliny při poklesu teplot pod určitou hranici přestávají růst, opadávají na nich květy a plody a v některých případech ze zbarvují, především vlivem stimulované produkce anthokyanů do fialova. Zvláště u teplomilných druhů zeleniny v časném jarním nebo pozdním podzimním období dochází k mrazovému poškození a to již i při poměrně nízkém poklesu teplot pod nulu. Minusovými teplotami však mohou být poškozovány ale i některé typické mrazuvzdorné druhy, jako např. pór. Ve stávajícím dostupném sortimentu póru je jen málo takových odrůd, které jsou tak mrazuvzdorné jako stará klasická odrůda ‘Elefant‘ a některé odrůdy dokonce nesnášejí ani slabé mrazíky. Za zimovzdorné se považují odrůdy ozimého typu česneku. Jestliže se ale česnek vysadí příliš brzy a ještě do příchodu mrazů vzejde, může k jeho poškození mrazem dojít. Taktéž odrůdy pocházející z klimatických odlišných podmínek jsou k mrazům většinou náchylné. Mrazem bývá poškozována i růžičková kapusta, a to především koncem zimy, kdy dochází ke střídání nízkých teplot v noci s intenzivním slunečním osluněním v průběhu bezmračných dnů.
Opakem poškození nízkými teplotami je poškození teplotami vysokými. Poruchy tohoto typu se většinou označují jako sluneční úžeh a dochází k nim především v případech, kdy po dlouhodobějším bezslunečném počasí následuje intenzivní sluneční svit. V těchto případech mohou být intenzivním slunečním svitem poškozeny i tak teplomilné druhy zeleniny, jako je např. fazol nebo plody rajčete. V některých letech dochází k slunečnímu úžehu i u cibule kuchyňské, kdy jsou především poškozovány její cibule ponechané po vytažení z půdy volně ležet na poli za účelem jejich přirozeného zaschnutí natě a sníženu obsahu vody v cibulích. Postiženy bývají zejména odrůdy s tmavými povrchovými suchými suknicemi (tmavočervené nebo intenzivně hnědé).
Extrémní vláhové poměry
Ke klimatickým faktorům je třeba počítat i extrémní vláhové poměry. Nedostatek vláhy se projevuje všeobecně známými symptomy, jako je špatné vzcházení, zpomalený růst, vadnutí (může být vratné – reverzibilní nebo nevratné – ireverzibilní), sníženou kvantitou i kvalitou sklizně a někdy i úhynem rostlin.
V mnoha případech může být nepříznivá i nadměrná vláha, především proto, že kořeny rostlin při ní trpí nedostatkem potřebného vzdušného kyslíku. Příliš rozmáčená půda, zejména ve spojitosti se silnějším pohybem vzduchu (větrem), má za následek vyvracení rostlin, které se projevuje zvláště u růžičkové kapusty, ale např.i u odrůd zelí s většími hlávkami.
Velmi časté poruchy jsou způsobovány kolísáním vláhových poměrů v půdě, které vedou k praskání hlávek (zelí a kapusta), kořenů (především mrkve), bulev (zvláště kedlubnu, ředkviček a ředkví) a plodů (zejména rajčat). Speciální formou vodních srážek jsou kroupy. Při silnějším krupobití jsou mechanicky poškozovány všechny druhy zeleniny, avšak i velmi slabé krupobití poškozuje druhy s křehkými listy jako je např. salát, špenát nebo i cibule.
Nevhodná pěstitelská opatření
Samostatnou skupinou jsou abionózy způsobené nevhodnými pěstitelskými opatřeními. U zeleniny je to především používáním nevhodných odrůd nebo výsevy v nevhodných termínech. Tyto důvody jsou pak nejčastější příčinou tvorby vykvetlic. Ty vznikají především u dvouletých plodin, které tvoří květy již v prvním roce. Vykvetlice jsou známy např. u mrkve a u některých druhů košťálovin. V případě cibule pěstované ze sazečky tvorbu vykvetlic podporuje jednak velikost sazečky nad 20 milimetrů, ale i skladování sazečky při teplotě okolo 10 °C. Proto je třeba sazečku skladovat při teplotě okolo 20 °C nebo při teplotách mezi 0 a 2 °C. U brukvovitých druhů zeleniny se však setkáváme i s vykvetlicemi u jednoletých druhů, především u pekingského zelí, ředkviček a ředkví. Jestliže rostliny vytvoří jen květní stonky a ty ale nevykvetou, mluvíme o vyběhlicích.
Poškození pesticidy
S nevhodnými pěstitelskými opatřeními úzce souvisejí i tzv. iatrogenní poruchy. Jedná se o poruchy způsobené nevhodnou ochranou (řecky „iatrós“ = lékař, viz pediatr, psychiatr). Nejčastější poruchy tohoto typu jsou označovány jako fytotoxicity, nebo-li jedovaté (toxické) vlivy pesticidů, ale i hnojiv, imisí nebo jiných faktorů, na rostliny. Nejběžnější je poškozování rostlin herbicidy a to v případech, kdy jsou použity nevhodné herbicidy, nesprávné dávky nebo koncentrace, aplikace v nevhodném termínu atp. V případě herbicidů musíme počítat i s tím, že některé druhy zeleniny jsou citlivé i na rezidua herbicidů v půdě po aplikacích k předplodinám. Především u herbicidů často dochází i k poškozování kultur sousedících s ošetřovanými plochami vlivem nežádoucího úletu účinných látek. Iatrogenní poruchy však mohou být způsobovány i jinými pesticidy, především jsou-li používány ve vyšších dávkách, za vyšších teplot nebo v nevhodných kombinacích s jinými pesticidy nebo listovými (foliárními) hnojivy. Za určitých podmínek mohou fytotoxicky působit i samotná listová hnojiva.
Nedostatky ve výživě
Samostatnou a přitom i rozsáhlou skupinou abionóz jsou poruchy způsobované nevhodnou výživou, tzn. nedostatky, ale někdy i nadbytky prakticky všech makro- i mikroprvků. Tyto poruchy jsou většinou označované souhrnným termínem karenční poruchy. I když jejich rozpoznávání jen podle viditelných příznaků je velmi problematické, jsou některé symptomy, které jsou pro tyto poruchy typické. Nedostatek dusíku se projevuje celkově zpomaleným růstem a při silnějším nedostatku dochází ke žloutnutí rostlin. Pro nadbytek dusíku je všeobecně typická tmavě zelená barva listů. Pro rychlené okurky je však typickým příznakem nadbytku dusíku i žluté, později nekrotické lemování listů. Společným příznakem nedostatku fosforu je špatná tvorba kořenového vlášení a především nedostatečná tvorba a vývin plodů. Obdobné příznaky jsou však i při nedostatku draslíku. U rajčat však tato deficience může být i příčinou nerovnoměrného dozrávání plodů. Nejtypičtějším příznakem nedostatku draslíku je však tzv. okrajová spála listů. V případě nedostatku hořčíku pletivo mezi žilnatinou starších listů žloutne, ale žilky (nervatura) a jejich bezprostřední okolí zůstávají zelené. V některých případech se místo chlorózy objevuje fialovočervené zbarvení. Při silnějších příznacích chlorotické nebo jinak zbarvené pletivo hnědne a nekrotizuje, v některých případech dokonce po zaschnutí vypadává. Jestliže obdobné příznaky se projeví nejprve na nejmladších listech, může se jednat o nedostatek železa, ale i např. o nedostatek manganu. Jsou-li mladé listy abnormálně malé a přitom celkově nebo i jen lokálně chlorotické až nekrotické, může se jednat o nedostatek zinku. Všechny tyto uvedené příznaky jsou však pro přesné určení příčiny nedostačující a k jednoznačnému určení příčiny jsou proto nutné podrobné chemické rozbory. Základem předcházení karenčních poruch je vyvážená výživa rostlin s respektováním specifických požadavků jednotlivých plodin a znalostí chemického složení používaných půd a pěstebních substrátů. V případě výskytu karenčních poruch je ve většině případů možné použít foliární aplikaci speciálními hnojivy. Karenční poruchy specifické jen pro některé druhy zeleniny budou uvedeny později.
Genetické poruchy
Poměrně druhově obsáhlou, i když ne častou skupinou, jsou genetické poruchy (heredopatie). Podle vizuálních příznaků rozeznáváme různé formy poruchy tvorby chlorofylu. Jestliže rostliny nejsou vůbec schopny syntetizovat chlorofyl, jedná se o albinismus, který je pro postižené rostliny letální a proto se s ním můžeme setkat jen u mladých rostlinek. V případě částečné nebo jen lokální ztráty chlorofylu se pak ale mluvíme o albikaci. Jestliže se albikace projevuje střídáním zelené části s částmi bílými nebo žlutými, jde o panašování (variegace). Jiným poměrně častým druhem genetických poruch jsou fasciace neboli svazčitost, která se projevuje zploštěním stonků nebo podélným srůstem několika stonků. Specifickou formou fasciace je květáková růžice. Ke genetickým poruchám patří i různé malformace (znetvoření), které se občas objeví i na různých částech některých druhů zeleniny. Obecně je třeba upozornit na to, že výše uvedené příznaky genetických poruch mohou být i jiného původu než genetického. Především některé albikace mohou být i virového původu, některé fasciace bakteriálního původu a některé příznaky podobné malformacím mohou být způsobovány např. fytotoxickým působením herbicidů.
