Tis červený (Taxus baccata) je dřevinou, kterou dnes najdeme zejména v městských parcích, ale v minulosti se hojně nacházel i v našich lesích. Vyskytoval jako stinná dřevina ve spodním patru listnatých a smíšených lesů převážně od 350 do 1000 m. n. m, tj. v 3. – 7. lesním vegetačním stupni.
Úbytek tisů v českých zemích byl zaznamenán již ve středověku a souvisel především s výrobou zbraní. Od 18. století byl tis jako pomalu rostoucí dřevina z intenzivně obhospodařovaných lesů vyloučen a udržel se jen na strmých, skalnatých a těžce přístupných stanovištích většinou na bazickém horninovém podkladu. V Moravském krasu například roste často ve štěrbinách vápencových skalních žlebů, podobně jako v nejrozsáhlejší evropské lokalitě v Harmanecké dolině na středním Slovensku.
Tis se využíval ve vojenství již ve starověkém Řecku. Jeho latinské rodové jméno má spojitost se slovem toxon, což je řecký výraz pro luk. Z tisového dřeva, které je velmi pevné, těžké a zároveň pružné, se vyráběly nejlepší luky a kuše již od nepaměti. Jméno tisu má spojitost také se slovem toxicon a v řečtině znamená jed používaný pro výrobu otrávených šípů. Tis dobře znali i bájní Keltové, kteří z jeho semen připravovali jedovatou látku používanou k napouštění zbraní a zároveň tis uctívali jako rostlinu posvátnou. Germáni zase považovali vzrostlé tisy za symbol věčnosti. Účastníci křižáckých tažení vysazovali tisy při návratu do své vlasti jako poděkování za ochranu života. I na našem území se z této doby zachovalo několik mohutných exemplářů. Nejstarší tisy mohou dosahovat stáří i více než 2 000 let. Mimo naše území jsou dokonce známí jedinci, kteří dosahují průměru kmene až 2,5 m, výšky 30 m a věku kolem 4 000 let.
Stáří si zasluhuje úctu, a tak není náhodou, že stromem roku 2005 byl dne 19. 10. 2005 náměstkem ministra životního prostředí Ing. Františkem Pojerem slavnostně vyhlášen tis rostoucí poblíž hradu Perštýn. Tento památný strom je vysoký 16,5 m, obvod ve výšce 1,3 m má 4,55 m a jeho stáří je odhadováno na 1000 let.
Spojení se smrtí
Tis je od starověku spojován se smrtí téměř ve všech evropských kulturách. Pohanské kmeny jej zasvěcovali bohům smrti, protože z jehličí a semen připravovali jedy používané k vraždám a sebevraždám. Ze starověkého Říma se dokonce dochovala zpráva, kdy César řekl svému vězni, ať raději zvolí svobodu a otráví se tisem, než aby byl uvrhnut do nelidského žaláře.
Z nedávné doby je známo mnoho případů sebevražd, nutno podotknout často dokonaných, za použití různých částí tisu. Byly dokumentovány případy, kdy k otravě dospělého člověka stačila dávka několika polévkových lžic či hrst jehlic. Nejjedovatější jsou přitom jehlice na mladých výhonech. Někteří sebevrazi si dokonce připravily jedovaté odvary z jehličí nebo z kůry. Tři ze čtyř vězňů v Polsku po požití takového odvaru zemřeli, čtvrtého se podařilo zachránit. Muž nalezený v bezvědomí v parku vděčil za svůj život jen intenzivní péči lékařů. Průjem, kardiogenní šok a těžká srdeční arytmie (nepravidelnost srdeční funkce) byla spojena se žvýkáním semen a jehličí, které považoval za léčivé.
Kromě cíleného požití jehličí byly zaznamenány i případy otrav náhodných, a to po konzumaci semen. Mezi roky 1985 – 1994 bylo v USA zaznamenáno 11 000 případů požití semen obalených jedlým červeným míškem. Naprostá většina konzumentů (92,7 %) byly přitom děti ve věku do šesti let. Pokud nedošlo k rozkousání semene, které se vyznačuje hořkou až trpkou chutí, k otravám nedošlo. V sedmi procentech případů se však příznaky mírných otrav projevily a 30 dětí mělo silnou otravu, z čehož čtyři byly bezprostředně v ohrožení života. Otravy se projevovaly bolestí žaludku, průjmem, snížením krevního tlaku, teploty a tachykardií (zrychlení srdeční činnosti). Zarážející je přitom skutečnost, že tis spolu s dalšími prudce jedovatými rostlinami bývá u nás často vysazovanou okrasnou dřevinou v zahradách školních zařízení. V jedné mateřské školce jsme upozorňovali personál na nebezpečnost tisu z důvodu značného rizika otrav malých dětí. Tisy ze školní zahrady nebyly dosud odstraněny a našemu upozornění nebyla věnována dostatečná pozornost.
Rizika otravy
Všechny orgány tisu, s výjimkou červeného míšku (epimatioum, arillus) obalujícího semeno, jsou jedovaté a obsahují směs pseudoalkaloidů, dříve označovaných jako tzv. taxin. Taxin působí zejména jako srdeční a cévní jed. Jehlice tisu dále obsahují kyselinu mravenčí, kyanogenní sloučeniny a stopy alkaloidního aminu efedrinu. Míšek výrazně sladké chuti je přitom oblíbenou pochoutkou a někteří lidé si z něj dokonce připravují marmeládu.
Tis je nebezpečný pro všechna hospodářská, ale i divoká zvířata s výjimkou některých druhů ptáků. Na rozdíl od většiny jiných jedovatých rostlin, nemá tis zvláštní chuť ani pach, a tak zvířata nemohou vyvinout vhodnou obranu, která v případě jiných jedovatých rostlin snižuje riziko otravy. Nejnebezpečnější je, pokud se jehličí dostane do konzervovaných krmiv. Jedovatost tisu se totiž nesnižuje ani sušením ani jinou technologickou úpravou. Názorný je úhyn několika želv, jež následoval po pozření jehličí tisu suchého déle než jeden rok. Z hospodářských zvířat jsou k otravám nejcitlivější koně, u nichž se jako letální dávka uvádí 200 g tisu. Jiní uvádějí jako letální 1 – 2 g živého tisu na 1 kg živé hmotnosti koně. Kromě úhynů koní jsou známá i hromadná úmrtí koz a pštrosů. Nejznámější je případ, kdy kozy pozřely letorosty tisu z čerstvě upraveného živého plotu, jímž byla lemována jejich pastvina.
Identifikace otravy tisem z obsahu žaludků je poměrně snadná, protože mezofyl listů je podobně jako u dvouděložných rostlin rozdělen na palisádový a houbový parenchym. Od ostatních našich jehličnatých dřevin se tis dále odlišuje nepřítomností pryskyřičných kanálků a pryskyřice ve dřevě. Proto také nemá žádnou nápadnou nebo výraznou vůni jako jiné jehličnany.
První příznaky otravy se u člověka projevují zhruba za 30 – 60 minut po požití, a to nevolností s nucením ke zvracení, závratí a bolestí břicha. Následuje bezvědomí, dilatace (rozšíření) zorniček, nápadné zčervenání rtů, mělké dýchání a tachykardie. Během dalšího vývoje dochází ke zpomalení tepu a snížení krevního tlaku. Smrt je většinou způsobena paralýzou dýchání spojenou se zástavou srdeční činnosti.
Pokud je podezření na otravu tisem, je nutné odstranit co nejvíce jedu z těla zvracením. Dále se v odborné literatuře doporučuje podání živočišného uhlí. Další terapie je již záležitostí lékaře a spočívá v kontrole, a pokud to situace vyžaduje, i v podání preparátů na úpravu srdeční činnosti.
Závěr
Tis je dekorativní dřevinou často používanou k ozeleňování veřejných prostranství, zahrad a parků. Výsadby tisu v zahradách mateřských a základních škol jsou však vzhledem k jeho prudké jedovatosti zcela nevhodné, ne-li přímo nebezpečné. Hledisko jedovatosti rostlin by proto mělo být při projektování zahrad důsledně zohledňováno.
Sepsání článku bylo podpořeno Ministerstvem životního prostředí ČR grantem VaV 620/4/03. Použitá literatura je dostupná u autorů článku.
