Nádorovitost brukvovitých (též boulovitost, hlenka, plasmodiofóra) je bezpochyby nejzávažnější chorobou brukvovité zeleniny a jednou z nejzávažnějších chorob rostlin vůbec. Její význam přitom narůstá, zejména proto, že je stále větším problémem dodržovat dostatečně dlouhé časové odstupy v zařazování brukvovité zeleniny do osevních postupů, narůstá pěstování řepky a brukvovité plodiny se stále častěji používají i jako meziplodiny.
Značná škodlivost této choroby je způsobována především skutečností, že patogen má velmi široký okruh hostitelských rostlin. Jsou to prakticky všechny brukvovité druhy rostlin (čeleď Brassicaceae), snad jen s výjimkou křenu selského. Hodnověrně jsou dokázány příznaky choroby u více než 300 botanických druhů náležejících k více než 60 rodům. Prakticky jsou to všechny druhy brukvovité zeleniny (nejen klasické košťáloviny, ale i pekingské a čínské zelí, ředkvičky, ředkve, vodnice, tuřín, řeřicha zahradní, potočnice lékařská a některé další), všechny brukvovité olejniny (řepka, řepice, všechny druhy hořčice, lnička), které se používají i jako plodiny na zelené hnojení, brukvovité pícniny, brukvovité okrasné rostliny (např. Allysum, Arabis, Aubrietia, Cheiranthus, Draba, Lunaria, Hesperis, Iberis, Lepidium, Lunaria, Matthiola, Sysinbrium aj.) a všechny brukvovité druhy plevelů. Všechny tyto rostliny jsou nejen patogenem poškozovány, ale jsou i potenciálním zdrojem šíření a prostřednictvím nich patogen dlouhodobě přežívá v půdě. Kromě čeledi brukvovitých byla primární část vývojového cyklu zjištěna i u některých nebrukvovitých rostlin.
Velké množství spor
Patogen má obrovskou rozmnožovací schopnost a snadno se rozšiřuje. V jednom gramu nádoru je řádově miliarda trvalých spor a v jednom gramu středně zamořené půdy je jich pak přibližně milion. Přitom ke stoprocentnímu napadení rostlin stačí za optimálních podmínek pouhá jedna trvalá spora v deseti gramech půdy, což je řádově desetmilionkrát méně než je v průměrně zamořené půdě. Trvalé spory se velmi snadno rozšiřují půdou (na nářadí, obuvi, kolech, kořenech či hlízách sadbového materiálu, skrývkovou zeminou a na kratší vzdálenosti i půdními živočichy), zamořenými pěstitelskými substráty, komposty, hnojem, kejdou, infikovanou brukvovitou sadbou, vodou (povrchovou i drenážní) i větrem.
Trvalé spory mají obrovskou vitalitu. Jsou známy případy přetrvávání vitality patogena v půdě i bez přítomnosti hostitelských rostlin po dobu delší než patnáct let. Tuto vitalitu neovlivní např. ani silážovací procesy nebo projití zažívacím traktem zvířat s následným "uskladněním" v chlévské mrvě.
Celou problematiku komplikuje pak ještě značná genetická variabilita patogena, protože se výskytuje značné množství odlišných patotypů.
Projevy napadení
Původcem nádorovitosti je mikroorganismus Plasmodiophora brassicae Wor. I když byl poznán již před více než 130 lety, jeho taxonomické zařazení se značně mění. Původně byl řazen mezi houby, resp. hlenky v užším významu, nyní je však považován za prvoka (Protozoa).
Jednoznačným příznakem nádorovitosti jsou nádory na kořenech, které podle druhu hostitelské rostliny a v závislosti na době infekce vykazují nejrůznější tvary a velikosti. Nádory snadno a brzy podléhají druhotnému bakteriálnímu rozkladu a rozpadají se. Tyto nádory je třeba odlišovat od nádorků, které způsobuje krytonosec zelný. Ty jsou převážně jen na kořenovém krčku a mají uvnitř dutinku, ve které je nebo byla larva. Vlivem narušení kořenové soustavy dochází ke snižování přijmu vody a živin do rostlin, následkem čehož napadené rostliny zpomalují růst, vadnou, vyvracejí se a postupně odumírají. Napadené rostliny často mají chlorotické nebo antokyanózní zbarvení. Konzumní části se buď vůbec nevytvářejí nebo jsou jen podřadné kvality.
Výskyt prvoka
Nádorovitost se vyskytuje prakticky ve všech oblastech světa, kde se pěstují brukvovité plodiny, přičemž zamořené plochy se nejen u nás, ale i celosvětově zvětšují. Při podrobném průzkumu, který na našem území probíhal přibližně před dvaceti lety, byla nádorovitost zjištěna prakticky na celém území ČR. Nejsilněji se vyskytuje v tradičních zelinářských oblastech. V průměru několika let bylo nádorovitostí napadeno 30 % ploch květáku, 14 % ploch hlávkového zelí a hlávkové kapusty, 12 % kedlubnů, v průměru pak více než 18 % ploch veškeré brukvovité zeleniny. Kromě toho bylo zjištěno napadení i asi půl procenta ploch řepky olejné. Nádorovitost byla zjištěna na pozemcích s půdní reakcí od 4,7 do 7,4 pH. Výskyt byl zaznamenán ve všech výrobních oblastech, na všech půdních typech a druzích, v oblastech s nadmořskou výškou od 103 do 780 m n. m., s průměrnou roční teplotou od 5,6 do 10,1 oC a s dlouhodobými průměrnými ročními srážkami od 460 do 850 milimetrů. Ve sledovaných letech se boulovitost každoročně projevovala přibližně na třech až čtyřech tisících hektarech (včetně Slovenska) a celkové roční ztráty představovaly produkci brukvovité zeleniny na 500 hektarech.
Základem je komplexní ochrana
Aby ochrana proti této závažné chorobě byla alespoň částečně účinná, je třeba ji provádět komplexně, neboť žádný způsob aplikovaný samostatně, není v současné době dostatečně účinný. Doposud nezamořené pozemky je třeba chránit před zamořením, ke kterému může dojít výše uvedenými způsoby. Nejúčinnějším opatřením na zamořených pozemcích je nepěstování náchylných (hostitelských) rostlin. Jestliže tuto podmínku nelze splnit, je třeba učinit všechna opatření, která škodlivost nádorovitosti co nejvíce omezí. Časový odstup mezi pěstováním náchylných plodin by měl být co nejdelší, minimálně šestiletý. V zelinářském osevním postupu by se nikdy neměly pěstovat jiné brukvovité plodiny. Brukvovité plevele je třeba včas a důkladně odstraňovat a vhodným způsobem likvidovat. Totéž je třeba provést i s napadenými pěstovanými rostlinami a to zásadně vždy před rozpadem nádorů. Jestliže chceme nebo musíme na zamořených plochách pěstovat náchylné plodiny, je třeba dávat přednost plodinám s krátkou vegetační dobou (např. ředkvičky, kedlubny) nebo takové druhy a odrůdy, které se vysazují brzy na jaře nebo až na podzim (ozimé formy). Pěstování z předpěstované zdravé sadby je třeba upřednostňovat před přímými výsevy.
Ideální by bylo pěstovat odolné (rezistentní) odrůdy. Takových odrůd je však prozatím málo. Existují ředevším u pekingského zelí, ale v poslední době je možné je najít již i u hlávkového zelí, a to dokonce i v našem původním českém šlechtění. Ve větším rozsahu by se mělo využívat rozdílů v toleranci jednotlivých typů nebo i odrůd k nádorovitosti. Čím je typ či odrůda tolerantnější, tím u ní patogen způsobuje menší výnosové ztráty konzumních částí. V průměru je nejméně tolerantní květák a hlávkové zelí, kdežto hlávková kapusta, růžičková kapusta a především kedlubny jsou tolerantnější.
Možnosti ochrany
Pokud jde o vápnění, provede-li se bezprostředně po sklizni napadené plodiny, zamořenost pozemku se jím prodlužuje, protože se omezí spontánní klíčivost trvalých spor a tím se „zakonzervují“ pro pozdější dobu. Naproti tomu vápnění až před vlastním pěstováním náchylné plodiny má většinou určitý pozitivní efekt. Jakýkoliv druh "vápna" by však měl být co nejjemněji rozemlet a co nejdůkladněji a nejrovnoměrněji promísen s půdou, a to do hloubky minimálně 15 cm. Negativní efekt narušení kořenové soustavy patogenem je třeba eliminovat pravidelnou zálivkou a vyváženou mimokořenovou výživou.
Fyzikální způsoby ochrany jsou prakticky omezeny jen na na energeticky a finančně náročné propařování půdy menších zelinářských ploch (např. skleníků) nebo pěstebních substrátů. Podmínkou účinnosti však je, aby celý profil propařované zeminy či substrátu byl nejméně 20 minut vystaven teplotě minimálně 90 °C. Je však třeba počítat s tím, že v propařené zemině je větší množství přijatelného dusíku a fytotoxicky působícího mangánu než v zemině před propařením a že propařená zemina je velmi náchylná na reinfekci.
K "vylapávání" trvalých spor z půdy lze využít prakticky všechny zcela odolné hostitelské plodiny. Ty sice donutí trvalé spory vyklíčit, ale u patogena neproběhne celý vývojový cyklus, takže se nevytvoří nádory s trvalými sporami. Pro tento účel se nejlépe osvědčila ředkev olejná. Netradičním způsobem ochrany je tzv. solarizace, což je pokrývání vlhké půdy tenkou, transparentní fólií. V našich klimatických podmínkách je však tato metoda účinná jen v uzavřených prostorách (skleníky, fóliovníky), a to ještě za předpokladu, že všechny otvory (vchody, větrací otvory) jsou uzavřeny a že se používá v nejteplejším ročním období a to minimálně po dobu šesti týdnů. Při dodržení těchto předpokladů je však účinek solarizace na nádorovitost, ale i jiné půdní patogeny a škůdce, překvapující.
I přes značné dosavadní snahy nemá chemická ochrana doposud prakticky větší význam. Výjimkou je pouze dusíkaté vápno, avšak jen za předpokladu, že je aplikováno v předjaří nebo na jaře (ne na podzim) a je co nejdříve zapraveno do půdy. Dobrý účinek je ale až při dávkách 0,8 až 1,0 t/ha, což je nejen finančně nákladné, ale představuje to i velmi vysokou dávku dusíku (150 až 200 kg/ha). Na menších plochách je možné použít i Basamid granulát aplikovaný v dávce 60 g/m2 při plošné aplikaci nebo 200 g/m3 při ošetření pěstebních substrátů. Přípravek musí být aplikován rovnoměrně a okamžitě zapraven do půdy. Poté je nutné celou plochu nebo hromadu dostatečně zavlažit a okamžitě překrýt neprodyšnou fólií nebo plachtou. Za pět až sedm dní se překrytí odstraní, substrát převrství nebo ošetřená plocha překypří a čeká se na odeznění fytotoxických účinků přípravku. Délka této doby je závislá na teplotě a typu půdy a na obsahu organických látek v půdě. O použitelnosti takto ošetřené půdy nebo substrátu pro pěstování je nejlépe se přesvědčit tzv. řeřichovým testem.
