Oblíbená trvalka denivka (Hemerocallis L.) se pěstuje v Evropě od 16. století a v současné době se denivky nejrůznějších barev, tvarů a velikostí těší velké oblibě.
Podle klasifikace, kterou provedla AHS (American Hemerocallis Society) dělíme denivky do několika velikostních skupin. V tomto článku uvádíme pouze tři, týkající se nízkých a malokvětých odrůd.
Miniaturní odrůdy jsou ty, které mají květy o průměru do 7,5 cm v průměru, jejich vzrůst je od 30 cm do dvou metrů.
Malokvěté odrůdy mají průměr květu od 7,5 do 11 cm a rovněž mohou dosahovat výšky od 30 cm do dvou metrů.
Trpasličí odrůdy někdy označované jako „Ponny“ na rozdíl od předešlých dvou skupin mohou mít květy všech velikostí, ale jejich zvláštností je výška do 30 cm.
Původ miniaturních a trpasličích odrůd
Velikost květu je dána geneticky. Miniaturních a malokvětých odrůd bylo docíleno křížením původních druhů. Nejčastěji to byly H. multiflora, která na jednom stvolu přináší až 100 oranžovožlutých květů o průměru 7,5 cm a H. minor dorůstající 60 cm s květy o velikosti do 7 cm. Z původních druhů bylo možné využít i denivku alpínského pásma H. plicata, která dorůstá sice 55 cm, ale její květy jsou pouze dva cm velké. Dále H. nana, u které je nevýhodou nízká produkce osiva a choulostivost v našich klimatických podmínkách. Poslední, zajímavou denivkou je H. darrowiana objevená na Sachalinských ostrovech teprve v roce 1969, která dorůstá do výšky osmi cm a přináší dva žluté květy o průměru 6 cm.
Historie šlechtění
Šlechtění miniaturních a trpasličích denivek odstartoval americký šlechtitel Hubert Fischer. Řadu jeho odrůd pěstují zahradníci u nás dodnes. Například ´Tiny Todd´, ´Golden Chimes´, ´Thumbelina´ nebo ´Corky´. K jejich vyšlechtění použil odrůdy nejznámějšího šlechtitele A. B. Stouta. Od roku 1962 se na jeho počest každoročně uděluje cena „Donn Fischer Memorial Cup“ určená těm nejkrásnějším miniaturním denivkám. První ročník vyhrála právě ´Golden Chimes´. Dlouho existovaly jen odrůdy žluté či oranžové. Zvrat nastal odrůdou ´Red Mitens´ šlechtitele Heinemanna, který zkřížil ´Ringlets´ (Kraus 1949) x ´Lilliput´ (Wheeler – Saxton 1952) a získal tak odrůdu červenou se žlutým jícnem. Na přelomu 70. a 80. let se objevily první tzv. okaté odrůdy. Zásluhu na tom měla Lucille Williamson. Z odrůd jsou nejznámější ´Little Grapette´ s purpurovým okem, ´Little Celena´ růžový květ s okem tmavě růžovým, či ´Little Show Off´ bílá odrůda s červenožlutým okem a jícnem. J. L. Cruse přišel v roce 1979 na trh s ještě kontrastnějšími barvami z nichž se nejvíce pěstuje ´Little Gypsy Vagabond´ s květem světle žlutým a s temně purpurovým okem. V 90. letech se objevily první čistě bílé odrůdy jako ´Absolute Zero´ Bryanta Millikana, či ´Mosel´ od Davida Kirchhoffa.
Další velmi slavnou šlechtitelkou miniatur je Pauline Henry ze Siloam Springs v Arkansasu, která přišla se sérií odrůd Siloam. Pro tyto odrůdy je typický nižší vzrůst, dormantní olistění, okrouhlý menší květ s lehce zkadeřenými okraji a kontrastním zbarvením. Za zmínku stojí ´Siloam Baby Doll´, ´Siloam Baby Talk´, Siloam Ribbon Candy´ nebo ´Siloam David Kirchhoff´. Nejznámější se však stala ´Siloam Virginia Henson´, která byla kolchicinováním převedena na tetraploid označovaný ´Tetra Siloam Virginia Henson´. Patric Stamile tento tetraploid použil při šlechtění série označované „candy series“. Vzniklé odrůdy jsou již řadu let běžně na našem trhu ´Strawberry Candy´, ´Rasberry Candy´ nebo ´Custars Candy´. Poslední vznikla složitým několikanásobným křížením {[(Chicago Picotte Queen x Byzantine Emperor) x Frandean] x Tetra Siloam Virginia Henson}. Práce s křížením byla odměněna cenou Stout Silver Medal v roce 1996, což je nejvyšší ocenění, které může denivka získat.
Nejznámější trpasličí denivka
Žádná denivka dosud nepřekonala slávu a lesk odrůdy ´Stella De Oro´, kterou vyšlechtil a v roce 1975 uvedl na trh americký šlechtitel Walter Jablonski. Odrůda vyniká celoročním kvetením, nízkým trávovitým vzrůstem a dobrou množitelností. Snad proto se stala jednou z nejprodávanějších trvalek na světě. Vzrůst má do 30 cm, květ je jednoduchý, zlatě žlutý o velikosti do sedmi cm, pravidelně remontuje. Listy jsou úzké, trávovité. Její drobnější dcerou je ´Ministella´.
Použití denivek
Z praxe je patrný nárůst obliby především odrůd nízkého vzrůstu, které nezabírají mnoho místa a lze je použít do nádob, k drobným vodním prvkům či do nižších trvalkových záhonů. Hodí se rovněž do společnosti nižších travin nebo do štěrkových rabat. Výborně totiž snáší obsypání drobným štěrkem, kačírkem apod. Příkladem pěkné kompozice je skupina velkých kamenů s drobnou drtí a s rostlinami jako jsou Bergenie, Miscanthus sinensis ´Gracillimus´, Yucca filamentosa a Euphorbia myrsinytes. Vhodná je výsadba nízkých denivek s nižšími narcisy, které mají podobné listy a zatahují v době, kdy denivky kvetou. Většina odrůd denivek může být pěstována v květináčích či jiných nádobách a to jak ve venkovních podmínkách, tak i ve studených sklenících. Málokdo ví, že i u denivek lze úspěšně délkou dne ovlivňovat kvetení. Takto lze u remontantních odrůd (např. ´Ministella´, ´Stella De Oro´) prodloužit kvetení až o několik týdnů. Denivky při zkracující se délce dne produkují hormon, který je uvádí do dormance (spánku). Dodáme-li dostatek světla, produkce hormonu se zpomalí a rostliny mohou ve skleníku či světlé zimní zahradě kvést dál. Pěstování ve velkých nádobách lze doporučit i pro choulostivé odrůdy, které patří do skupiny stálezelených (evergreeny). Ty jsou na přezimování v našich podmínkách choulostivější a v některých zimách mohou vyhnívat. Proto je na zimu ukládáme do chladné místnosti či studeného sklepa (optimální teplota 1 až 5 (10)°C). Z nádob volíme ty, které mají hloubku a průměr alespoň 40 cm pro nízké odrůdy, pro bujnější jsou vhodnější spíše velkoobjemové nádoby. Substrát volíme výživný, lehký s vyšším obsahem jílnatých částí. Pro kvalitní růst a kvetení je dobré používat pomalu se uvolňující hnojiva jako je Osmocote apod. Rostlinu sázíme nejlépe na jaře či v srpnu tak aby kořenový krček byl maximálně dva centimetry pod povrchem půdy. Přesazovat denivky musíme v nádobách častěji než ve volné půdě. Zpravidla každé dva až tři roky. I zde však záleží na odrůdě a velikosti nádoby.
