Jeřáb sudetský je krkonošským neoendemitem, který se v místech přirozeného výskytu rozmnožuje jen omezeně a často strádá vlivem konkurence okolního porostu. V minulosti byla opakovaně různými autory prokázána možnost pěstování této původně endemické dřeviny v ovocné kultuře. V rámci výzkumu vybraných druhů méně známých ovocných dřevin se nám podařilo zavést a namnožit explantáty tohoto druhu jeřábu v podmínkách in vitro kultury. Ve fázi množení jsme sledovali vliv 6-benzylaminopurinu a thidiazuronu na multiplikaci tří genotypů (452, 465 a Š2 476). Genotyp 465 vykazoval při použití thidiazuronu až pětinásobný multiplikační koeficient ve srovnání s ostatními. Kromě množení lze dosažených poznatků využít i při studiu historie rozrůznění genotypů, zejména s ohledem na převážně vegetativní způsob množení tohoto jeřábu.
Jeřáb sudetský (Sorbus sudetica) roste v krkonošských oblastech ledovcových karů jako endemická dřevina. Byl prvně popsán Ignazem Friedrichem Tauschem roku 1834 (Bluff, Nees & Schauer 1836). Vyskytuje se především u Rudného potoka, v okolí Pančavského vodopádu nebo na Čertově zahrádce, přičemž dohromady nečítají populace více než 150 jedinců (Vít & Suda 2006). Druh vznikl jako kříženec jeřábu muku, Sorbus aria (L.), a jeřábu mišpulky, Sorbus chamaemespilus (L.), s ústupem poslední doby ledové. Ani jeden z rodičovských druhů již v Krkonoších nenajdeme (Kovanda 1965). Na svém původním stanovišti roste jeřáb sudetský zpravidla jako keř, vzácně se jedná o malý stromek o výšce kolem dvou metrů. Keře v zástinu mívají často plazivý vzhled a rozvětvují se až po dosažení místa s lepšími světelnými podmínkami. Plazivě rostou rovněž jedinci na lavinových drahách i jiných lokalitách s enormním sněhovým zatížením; větve této formy pak často zakořeňují (Kociánová & Štursová 1986). Když plazící se větev odumře, hřížením zakořeněný výhon ztrácí spojení s mateřským keřem a stává se samostatným jedincem (Kociánová, Štursová & Zahradníková 2005). Jeřáb sudetský kvete především v červenci. Plody, jedlé malvičky, někdy zůstávají na větvích i přes zimu. Rozmnožuje se nejčastěji vegetativně. Semenáčky málokdy dokážou dlouhodobě vzdorovat konkurenci okolních rostlin, příp. bývají poničeny zvěří (Kociánová & Štursová 1986). Navíc ani toto ojedinělé množení semeny klasickou formu pohlavního rozmnožování nepředstavuje – semena tohoto druhu totiž často vznikají apomikticky, a bývají tudíž s mateřským keřem geneticky identická (Jankun & Kovanda 1986).*
Text a foto Mgr. Matěj Semerák, Ing. Jiří Sedlák, Ph.D., VŠÚO Holovousy s. r. o.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 6/2021.
