Olše patří mezi dřeviny běžně rostoucí na evropském kontinentu včetně území České republiky. Nejrozšířenějším druhem je olše lepkavá, které se nejvíce daří na stanovištích s dostatkem vody. Přirozeně se vyskytuje v blízkosti vodních toků, v inundačních zónách řek, na březích stojatých vod a v okolí pramenišť.
Často je záměrně využívána nejen při zakládání břehových a doprovodných porostů, ale i při zalesňování chudých nebo degradovaných lesních půd, kde plní roli přípravné i pomocné dřeviny. Je vhodná i k vysoušení zamokřených půd a pro svoji odolnost k znečištěnému ovzduší bývá nezřídka používaná při výsadbách v oblastech zamořených imisemi. Přirozená vitalita a tolerance olší k negativním vlivům antropogenního charakteru je předurčuje k hojnému pěstování i v zátěžových oblastech.
Podobně jako jiné dřeviny i olše představují pro mnohé druhy fytofágů hodnotný potravní zdroj a jsou proto jimi často vyhledávány. Větší druhy herbivorů jsou obvykle snadno zjistitelné od počátku napadení na základě samotné fyzické přítomnosti, jiné, zpravidla menší druhy, lze zaregistrovat až po určité době, kdy se začne projevovat jejich destruktivní působení na konkrétní napadená pletiva nebo až poté, co se dostatečně namnoží do takového počtu, že se stanou vizuálně nápadnými. Mezi takové lze zařadit i zástupce hmyzu ze skupiny mer.
Charakteristika mer
Mery patří mezi drobný hmyz dosahující obvykle velikosti od dvou do šesti milimetrů. Mají poměrně širokou a málo sklerotizovanou hlavu. Na hlavě umístěná tykadla jsou nitkovitá a relativně dlouhá, zpravidla tvořená deseti segmenty. Mery mají typické bodavě savé ústní orgány s jejichž pomocí přijímají tekutou potravu z rostlinných pletiv. Křídla jsou převážně blanitá, v klidu střechovitě složená přes zadeček. Křídelní žilnatina je jednoduchá, na předních křídlech tmavěji zbarvená. Zadní pár nohou u dospělých jedinců umožňuje odskakovat od podkladu. Na povrchu těla se nacházejí vývody voskotvorných žláz produkujících různě tvarované voskové výpotky. Bezkřídlá nymfální stadia jsou obvykle zploštělá a relativně nepodobná dospělcům. Nymfy mnohých druhů jsou omezeně pohyblivé a jen nerady opouštějí svá stanoviště, zpravidla až po vyrušení. Naopak, dospělci jsou aktivnější. Běžně se pohybují na kratší i delší vzdálenosti a k pohybu využívají dle potřeby nohy nebo křídla. Většina druhů mer je ve stadiu nymf potravně úzce specializovaná, jen některé druhy jsou oligofágní. Dospělé mery lze zpravidla zastihnout na širším spektru rostlinných druhů oproti nymfám.
Na olších se může vyvíjet několik druhů mer. Jedním z nich je mera olšová (Psylla alni L.), která se běžně vyskytuje v celé Evropě. Areál jejího rozšíření východně od Evropy dosahuje až do Japonska. Je též známa z Grónska a Severní Ameriky. Mera olšová je značně variabilní ve svém zbarvení. Tělo může být světle žluté, žlutozelené až zelené, podobně proměnlivá je i kresba na hlavě a hrudi. Délka těla se pohybuje kolem čtyř až pěti milimetrů. Bezkřídlé nymfy mají zeleně zbarvené tělo s černými skvrnami na hřbetní straně. Nymfy jsou nápadné produkcí velkého množství sněhobíle zbarvených voskových výpotků, které zpravidla pokrývají kompletně celé tělo nebo jeho větší část. Voskové výpotky jsou produkovány voskotvornými žlázami na konci zadečku. Jsou běžně utvářeny ve formě jemných vláken, z nichž některá jsou zřetelně spirálovitě stočená nad tělíčko nymfy, jiná napodobují svým vzhledem jemné chmýří vatovitého vzhledu. Tělíčka nymf jsou výpotky pokryta souvislou vrstvou, u mnohých jedinců proto může být při letmém prohlížení problém s rozlišením přední a zadní části těla. V oblasti zadečku bývá obvykle vrstva voskových vláken kompaktnější. U některých jedinců může být částečně viditelná přední část hlavy s tykadly vyčnívající z chomáčku vláknitého chmýří.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 12/2011.
Text a foto RNDr. Jan Kabíček, CSc., ČZU v Praze, FAPPZ
