Nejčastější dřevinou, která přirozeně obsazuje místa vzniklá po narušení smrkových porostů na většině stanovišť střední Evropy, je bříza bělokorá. Spontánně vzniklé porosty se vyznačují značnou variabilitou své porostní struktury, a tedy i produkce.
Variabilita je dána jejich původem, stanovištěm, stavem porostu a průběhem počasí především během prvních fází obnovy. Struktura těchto porostů je jedním ze základních východisek jejich hospodářského využití a z toho plynoucí pěstební péče.
Bříza je typickou pionýrskou dřevinou s rychlým růstem v mládí, časnou kulminací výškového, tloušťkového i objemového přírůstu a krátkověkostí. Většinou po 50. roku věku břízy se v jejím dřevě začíná objevovat hniloba a v cca 80 letech již tato dřevina obvykle odumírá. Bříza má vysoké nároky na světlo, což se projevuje při vzniku březových porostů, které jsou obvykle stejnorodé a vykazují vysoké samoprořeďování.
Uvedené vlastnosti dělají břízu hospodářsky atraktivní především v určitých situacích a na vhodných stanovištích. Typickým příkladem jsou rozsáhlé kalamitní holiny; produkčně je bříza srovnatelná s ostatními dřevinami, především při kratším obmýtí a na půdách dobře zásobených vodou i živinami.
Na druhou stranu březové porosty propouštějí značné množství světla, což spolu s jejich příznivým vlivem na půdu, případně na mikroklima a vodní režim, dělá z této dřeviny vyhledávaný druh pro tvorbu porostů přípravných.
Kromě struktury porostu je východiskem dalšího směřování spontánně vzniklých porostů požadavek vlastníka, zadání společnosti a socioekonomická situace.
Podobně jako u přirozeně nebo uměle obnovených porostů je i v případě obhospodařování porostů vzniklých spontánně možné volit hospodářský způsob pasečný nebo výběrný. Za nadřazený klasifikační rámec hospodářských způsobů lze považovat intenzitu managementu.
Zdroj: VÚLHM
Ilustrační foto: příklady březových porostů
