V možnostech úprav malých a rozsáhlých ploch zeleně je rozdíl, který je dán nejen technickými možnostmi používaných dřevin. V tomto příspěvku se zaměříme na pochopení výtvarného provedení.
Vodítkem pro tvorbu, tedy kromě praktických ohledů, jsou pohledy pozorovatele. Zahrada nebo prvek zeleně funguje jako dioráma.U malých ploch je prostor ke kompozici menší. Při komponování z bodu pro pozorování jsou volena místa poblíž vstupu, místa častého pohybu nebo odpočinku.
Pohledy mohou být takzvaně orámované, tedy v místě, odkud pozorovatel kompozici pozoruje, mohou okolní prvky, například koruna stromu, pergola, rozhraní dlažby a trávníku, tvořit výtvarný rámec pohledu nebo ideálně vybrané části pohledu. Pokud je nějaký pohled komponován pro určité místo na trase, například průchod okolo domu, je možné pozorovatele na pohled „upozornit“. Například v japonských zahradách je tak učiněno měsíční bránou, která je současně orámována kameny v cestě, které chodce zastaví. Za bezpečnější metodu je možné považovat rozdělení prostoru. Může jím být zjevná výrazná změna charakteru prvků. Přestože kompozice má harmonizovat s okolím a rámování je jen navozením pozornosti, popředí pohledu v některých případech může zbytek úpravy zvýraznit svojí odlišností. Zvláště v malých prostorách. Může tak působit jako vstup nebo pohled do jiného vesmíru. V předzahrádkách lze pro správný pohled vytvořit vybrané průhledy, které budou přes živý plot přinášet nejlepší dojmy. Účinek lze znásobit vodním zrcadlem. Pohled pozorovatele někdy bývá přesně vymezen, jindy jen lákán a ohraničen dvojicí identických nebo podobných objektů, které se odlišují od ostatních, průhledy nebo rámy jako asociací galerie. Úsek viděných objektů je pozorovatelem vnímán jako sdělení, obraz. Formou upoutání pohledu je zaostření, avšak například už H. Repton metodu označil jako primitivní a násilnickou.
Základním podkladem k vnímání celku je celková situace a plochy v kontextu. Časté a snadné na údržbu jsou úpravy založené na ploše. Zajímavější a malebnější je modelovaný a členitý terén, podporující fantazii. Malé japonské zahrady modelaci terénu používají. Skalka jako krtkovitý kopeček uprostřed rovné plochy sklízí posměšky i od úplných amatérů. Jak dokázal I. Otruba, i na relativně malé ploše lze vymodelovat horstva se skalními průrvami. Výsledek může být lepší než záhon doplněný kameny. Vyloženě umělé suché zídky na dlážděné ploše, pojaté i jako homole a koule, v botanické zahradě v Utrechtu mají náš obdiv. Proč? Je časté, že menší soukromé úpravy zeleně jsou spíše kontrastní a nápadité, než aby byly pouhou částí většího celku.*
Text a foto: Ing. Miroslav Sedláček, Brno
