Kakosty jsou extrémně nepřehledným rodem, zahrnujícím více než 430 druhů s téměř celosvětovým rozšířením. Ve snaze o zpřehlednění systému je před lety britský botanik P. F. Yeo (1984) rozdělil na základě rozpadání zralých plodů do tří podrodů a tyto celkem do třinácti sekcí, které se však nezdají být přirozenými – snad jen pojetí podrodu Robertium se zdá být bezvýhradně akceptovatelným. Nicméně právě tomuto podrodu náleží balkánská sekce Unguiculata, jejíž oba druhy i jejich hybridy patří v zahradách k nejčastěji vysazovaným.
Původní druhy
Jak naznačuje jméno sekce, lehce souměrné květy obou zastoupených druhů se vyznačují širokými, nehetnatými petaly. Nápadné jsou také nafouklými kalichy, prodlouženými tyčinkami a rozvíjejí se v hustě stěsnaných vidlanech zpravidla od května do června.
Geranium macrorrhizum L. roste převážně na vápnitých podkladech v horských lesích a na stinných sutích jižních sklonů Alp, Apenin a balkánských pohoří. Bývalo však sbíráno a leckde i pěstováno pro potřeby parfumerie i kožedělného průmyslu (Yeo, 2001) a místy zplanělo i jinde po Evropě. Rostliny jsou drobně žláznatě pýřité a vyhánějí ze silných plazivých oddenků aromatické listy široké jako dlaň, do dvou třetin anebo hlouběji dělené v sedm zubatě vyřezávaných laloků. Na palec široké květy, sdružované v hustých chomáčích na stoncích hodně přes čtvrt metru vysokých, bývají purpurově růžové nebo bílé s oranžově červenými prašníky. G. macrorrhizum patří k nejranějším kakostům, vykvétá až o deset dní dříve než jeho hybridy a poupata někdy bývají poškozována pozdními mrazíky. Většinou však rostliny kvetou dostatečně a k podzimu probarvují listy do zářivých odstínů červeně. Jsou nenahraditelné pro stinná stanoviště, na nichž poměrně dobře snášejí přísušky a snadno se množí. G. macrorrhizum proto patří k několika málo kakostům oceněným už dávno před nevídaným vzestupem popularity celého rodu prestižní Award of Merit. Dnes je nabízeno v řadě odrůd – k nejstarším a léty osvědčeným patří ´Variegatum´ s purpurovými květy a krémově mramorovanými listy, ´Album´ s bílými květy rozvíjenými z růžových kalichů, nalezené W. Ingwersenem ve dvacátých letech minulého století v bulharských Rodopech, ´Ingwersen´s Variety´ s podobnou ´Freundorf´, obě bledě růžové a vybrané z rostlin sbíraných tímtéž pěstitelem na svazích černohorského Koprivniku, Simonova bělorůžová ´Spessart´ a konečně ´Bevan´s Variety´, jedna z nejtemněji vybarvených odrůd s purpurově růžovými petaly a temně červenými kalichy, uvedená Washfieldovými školkami v Kentu. Z moderních odrůd jsou nejčastěji množeny bělokvětá ´White Nees´, robustní a zvlášť bohatě kvetoucí zcela bez antokyanové pigmentace, sbíraná roku 1990 P. Matthewsem na Olympu, a několik kompaktněji rostoucích klonů (´Olympos´, ´Mytikas´, ´Prionia´) přivezených ve stejné době rovněž z thessálského údolí Enépeus tullnským zahradníkem F. Praskacem.
Geranium dalmaticum (Beck) Rechinger bylo popsáno roku 1896, původně jako varieta předešlého druhu, z vápencových skal chorvatské Monte Vipera. V Chorvatsku dodnes zůstává známo z této jediné lokality, další naleziště byla však objevena v albánských horách. Rostliny jsou podstatně drobnějšího vzrůstu, s lysými pětilaločnými listy zřídka většími než běžné mince, přesto ale s poměrně velikými, zářivě růžovými (vzácně také bílými) květy s červenými prašníky na stoncích často jen 0,1 m vysokých. Pro stěsnaný růst jsou oceňovány především skalničkáři, pěstují se však také v hrnkách. G. dalmaticum bylo introdukováno ve třicátých letech německým pěstitelem Liebmannem, dnes pěstované klony jsou však odvozovány z potomstev rostlin reintrodukovaných W. Ingwersenem roku 1947 (a už o dva roky později jim byla britskou RHS připsána Award of Merit). Bělokvětá odrůda ´Album´ je množena od roku 1956.
Hybridy kakostů
Roku 1974 obdržela H. Kiefer v Cambridge z řady oboustranných reciprokých křížení výše uvedených druhů několik semen: vzešlo však jediné z křížení, kde matečnou rostlinou bylo G. macrorrhizum. Hybrid vešel ve známost jako “klon Cambridge“ (Yeo, 2001) a o jedenáct let později byl stanoven nomenklatorickým typem pro popis Geranium x cantabrigiense Yeo. Ale už roku 1977 přivezl německý školkař H. Simon velmi podobné rostliny z horských lesů nad městem Makarska. Protože Geranium dalmaticum z těchto míst známo není (jediná jeho chorvatská lokalita na Pelješacu je přes moře asi 40 km vzdálená) hybridy byly dlouho považovány za atypické populace G. macrorrhizum (Yeo 2004). Stejně jako v Cambridge vzešlé rostliny zůstávají také chorvatské populace sterilní, na rozdíl od výše zmíněných kvetou ale téměř bíle a jsou množeny pod označením ´Biokovo´. V devadesátých letech minulého století uvádí skotský šlechtitel Alan Bremner novou odrůdu ´Karmina´ a z křížení G. macrorrhizum s G. dalmaticum ´Album´ rozšiřuje sortiment ještě o bělokvětou ´Saint Ola´; řada dalších, někdy sotva rozpoznatelných odrůd byla pak přihlášena v posledním desetiletí.
Produkce kvetoucích rostlin
Odhlédneme-li od extenzívního množení dělením trsů časně zjara, kakosty lze snadno množit řízkováním. Apikální segmenty oddenků s listovými růžicemi zakoření při 12 až 14°C do čtyř týdnů. Řízky lze odebírat v červenci po odkvětu, lépe však v předjaří, protože nejkvalitnější řízky poskytují rostliny udržované v krátkodenních podmínkách. U řady taxonů byly úspěšně zvládnuty též in vitro techniky. Produkce hrnkováníschopných rostlin trvá v laboratorních podmínkách 12 až 14 týdnů (z toho připadá čtyři až šest týdnů na tvorbu kořenů), po převodu na nesterilní substráty se dalších šest týdnů otužují pod vodní mlhou a dopěstují se ve školce (po dalších 8 – 10 týdnech budou prodejeschopné).
Kakosty skupiny Unguiculata jsou fakultativně dlouhodenní rostliny, květy však i za dlouhého dne lépe zakládají po vystavení vernalizačním teplotám. Chladu vystavené rostliny (nejméně šest týdnů při čtyřech až šesti stupních Celsia) kvetou na šestnáctihodinovém dni zhruba za 60 dní, tedy podstatně dříve než na krátkém (10 až 14hodinovém) dni, přičemž prodloužení chlazení na 12 – 14 týdnů vede nejen k podstatně většímu průměru dopěstovaných rostlin, ale i k dalšímu zkrácení rychlení, často až na 40 dní (Finical & al., 2000). Juvenilita u kakostů nepůsobí problémy – kvetou už malé rostliny o šesti až osmi listech. Pro docílení požadované kvality je však doporučováno (po dopěstování v sadbovačích odpovídající velikosti) hrnkovat teprve rostliny s deseti až 15 listy na každém výhonu. Pro hrnkové kultury bývají řízky G. dalmaticum zakořeňovány přímo v 60mm sadbovačích (v příliš malých sadbovačích zůstávají rostliny i po nahrnkování malé a méně kvetou) a po vývinu 10 až 12 listů se rostliny přehrnkují do deseticentimetrových květinářů (tab. 5).
Zahradní a parkové výsadby
Vysazovány v počtu osm až deset (G. macrorrhizum) nebo 12 až 14 (G. x cantabrigiense) rostlin na m2 vyvíjejí oba zmiňované taxony už druhým rokem zapojené porosty a v zahradách prosluly vynikající krycí schopností a vitalitou, aniž by se stávaly expanzívními. Výborně se uplatní v pokryvných výsadbách v polostínu (ale za dostatku vody prospívají i na slunci), lze je tedy použít v podrostech dřevinných vegetačních prvků (včetně tzv. boomspiegels v uličních stromořadích), případně do popředí záhonů nebo do větších skalek. Působivé budou v kombinovaných porostech s podobně nenáročnými škornicemi (Epimedium) a vzhledem k nízké expanzívnosti jimi lze propojovat i vyšší zatahující trvalky. Upřednostňují půdy humózní a zásadité, porostou však v jakýchkoli jiných propustných půdách.
V letech 2004 až 2006 byly kakosty podrobeny rozsáhlému hodnocení britskou RHS; také ze skupiny Unguiculata bylo do hodnocení zahrnuto dvanáct klonů G. macrorrhizum a devět odrůd G. cantabrigiense. Z hybridů se nejlépe osvědčila stará, robustní a bohatě kvetoucí ´Cambridge´, bledolistá ´Blondie´ a bělokvětá, nízká ´St. Ola´. Z klonů G. macrorrhizum pak léty osvědčená ´Bevan´s Variety´, ještě v intenzívnějším purpuru vykvétající a listy na podzim do žluta přebarvující ´Czakor´, drobnokvětá, ale o to bohatěji nakvétající a úhledně olistěná ´Mytikas´ a obě z nejstarších bělokvětých odrůd – ´Album´ (slaběji rostoucí, ve stínu však nepřekonatelná) a ´White Nees´. S výjimkou odrůdy ´Czakor´ obdržely všechny uvedené klony G. macrorrhizum Award of Garden Merit (odrůdě ´Album´ se tohoto ocenění dostalo už v roce 1993). Ve výsadbách zakládaných v Erfurtu, Weihenstephanu, Hannoveru, Marquardtu, Höxteru a Düsseldorfu (Hertle 2004) byly naopak výše hodnoceny některé z odrůd G. cantabrigiense (tab. 3). Z klonů G. macrorrhizum byly vedle ´Bevan´s Variety´ a ´Czakor´ uznány velmi dobrými ještě ´Camce´ a ´Spessart´, ostatní odrůdy oceněné AGM tady ale do hodnocení nebyly zahrnuty. Řada odrůd byla vyhodnocena jako postradatelná pro značnou podobnost s jinými, lépe rostoucími a vitálnějšími klony. Bohaté kvetení, silný růst, adaptabilitu, mrazuvzdornost a zdravotní stav sledovali u kakostů i kurátoři botanické zahrady v Chicagu (Hawke 2004): z osmi klonů G. macrorrhizum a čtyř G. cantabrigiense byly nejvýše hodnoceny ´Lohfelden´a ´St. Ola´, nicméně i ostatní odrůdy dosáhly v porovnání s druhy jiných skupin vynikajících výsledků.
