Podrod Erodioidea je nejspíš nepřirozeným taxonem sdružujícím dvě nesourodé sekce, Erodioidea a Subacaulia, jimž je společný nejspíš jen primitivní způsob rozšiřování plodů, při němž zralá schizokarpia odmršťují celé plůdky i s paosinami (Yeo, 1984). Samotná sekce Erodioidea se pak sestává jen ze tří izolovaných druhů nekřížících se s druhy jiných skupin, o jejichž vzájemné příbuznosti však nemůže být pochyb. Přinejmenším první dva z níže zmiňovaných vzájemně hybridizují vcelku ochotně a jejich hybrid, Geranium monacense, se v současnosti těší u zahradníků oblibě rostoucí snad ještě rychleji než druhy původní.
Původní druhy
Druhy sekce Erodioidea jsou vesměs vzpřímeně rostoucí byliny s větvenými stonky a hluboce laločnatými, zubatě vyřezávanými listy, jejichž segmenty se směrem k vrcholu postupně zužují. Květy na tenkých stopečkách lehce přepadají a mívají široce rozestálé, mnohdy až nazpět obrácené petaly.
Geranium phaeum L. roste v horách po celé jižní a střední Evropě – od Pyrenejí přes Alpy do balkánských pohoří, odkud proniká do masívů celého karpatského oblouku. Roste na podmáčených loukách a na okrajích vlhkých, spíše listnatých lesů od pahorkatin do horského stupně, u nás převážně na Moravě. Rostliny jsou žláznatě pýřité a vyhánějí ze silných oddenků, často vyrůstajících nad povrch půdy, jako dlaň široké řapíkaté listy dělené zhruba do dvou třetin v sedm nebo devět zubatě vyřezávaných laloků a shora zpravidla zdobené purpurově hnědými skvrnami. Lodyžní listy jsou drobnější, nanejvýš pětidílné a téměř přisedlé. Nepříliš veliké květy s purpurovými anebo žlutými prašníky jsou mírně poniklé a na lodyhách až 0,8 metru vysokých postupně vykvétají v dvoukvětých vidlanech, vyrůstajících na tenkých stopkách z paždí výše postavených listů. Květy s bílými bázemi petalů vynikají širokou paletou purpurových odstínů od nejtemnějšího, téměř černého zabarvení přes odstíny temně modrofialové nebo kaštanově hnědé po světle šeříkové (populace s bledě růžovými květy a listy bez hnědočerveného značení bývaly dříve rozšiřovány jako G. lividum L´Hér.), bývají však i celé bílé. Při tak rozsáhlé variabilitě nepřekvapí množství registrovaných kultivarů, kdy první bělokvětou odrůdu uvedl W. Ingwersen už roku 1946, o dvacet let později uvedla B. C. Rogersová “G. lividum“ ´Majus´, objevuje se žlutě pestrolistá ´Variegatum´, následovaná později krémově mramorovanými ´Rachel´s Rhapsody´, ´Margaret Wilson´ a ´Taff Jester´. K počátku devadesátých let oživuje sortiment Elisabeth Strangman novými sběry v balkánských zemích (zejména proslulou odrůdou ´Samobor´ s hnědopurpurovou listovou kresbou splývající po vzoru páskatých pelargonií), Stephen Taffler a Coen Jansen uvádějí řadu dalších pestrolistých odrůd (mezi nimi ´Conny Broe´ s listy nádherně, bohužel poněkud nestále žlutě síťovanými). I v následujícím období nových kultivarů významně přibývalo.
Geranium reflexum L. z balkánských pohoří je habituelně podobné předešlému druhu, od něhož se liší se jen užšími, nazpět silně obrácenými petaly. Kvete rovněž v bledě růžových až temně purpurových odstínech, s ještě nápadnějším bílým značením vprostřed květu.
Geranium aristatum Freyn. je domovem rovněž v balkánských horách a dorůstá jen něco přes půl metru výšky. Rostliny jsou nápadně chlupaté, zářivě růžové kvítky s úzkými petaly a krémovými prašníky jsou v chudých květenstvích sdružovány zpravidla po třech. Obývá podobná stanoviště jako oba výše zmíněné druhy.
Hybridy ve skupině Erodioidea
Rostliny jevící přechodné znaky mezi G. phaeum a G. reflexum byly zmiňovány už na počátku minulého století, popsány však byly až roku 1921 bavorským botanikem K. Harzem, a to jako Geranium x monacense Harz podle rostlin sbíraných v zahradě, kde byly oba rodičovské druhy pěstovány (Yeo, 2001). Purpurové květy a kaštanově skvrnité listy (rostliny s obzvlášť výraznou listovou kresbou byly později množeny pod invalidním jménem G. punctatum Hort. a odpovídají dnešní odrůdě ´Muldoon´) naznačují, že se G. phaeum na vzniku těchto hybridů podílelo ve své typové varietě – na rozdíl od rostlin zachycených později R. P. Dalesem v anglickém Horshamu, odlišujících se šeříkově růžovými květy a listy beze skvrn a vzniklých zjevně s účastí rostlin známých dříve jako G. lividum. Yeo (2001) dnes přisuzuje německým hybridům statut typové variety (nothovar. monacense) a rostliny z Horshamu (byly bressinghamským školkařem A. Bloomem mezitím uvedeny na trh pod označením ´Eric Clement´) nazývá nothovar. anglicum. K podobným hybridům nejspíš patří i několik odrůd (´Calligrapher´, ´David Bromley´, Anne Stevens´ a možná ještě ´Rose Madder´) označovaných v cenících jako G. phaeum.
Zahradní a parkové výsadby
Kakosty skupiny Erodioidea lze v trvalkových výsadbách uplatňovat v menších i větších skupinách, vysazovány v počtu šest až osm rostlin na m2 vytvářejí do příštího roku víceméně zapojené porosty. Preferují vlhké, ale dostatečně propustné, nepříliš zásadité půdy v polostínu (na nevysýchavých stanovištích prospívají však i na slunci), lze je tedy použít v podrostech dřevinných vegetačních prvků, kde je lze kombinovat nejlépe s nižšími půdopokryvnými trvalkami podobných nároků.
V rozsáhlém hodnocení sortimentu kakostů organizovaném souběžně v Erfurtu, Weihenstephanu, Hannoveru, Marquardtu, Höxteru a Düsseldorfu (Hertle 2005) byly z šestnácti odrůd G. phaeum a G. monacense nejlépe oceněny ´Lily Lovell´ a ´Golden Spring´, obě vitální a bohatě kvetoucí, s vynikající pokryvností a velmi dobrými regeneračními schopnostmi. Poslední má nadto listy při rašení zářivě žlutozeleně probarvené. Podobně jako řada jiných žlutolistých odůd (´Anne Marie´, ´Lisa´, ´Pannonia´, ´Mierhausen´, ´Goldmund´) však na slunci trpí a ve stínu časem zezelená. V hodnocení RHS ve Wisley (Armitage 2007) byla mezi takovými odrůdami mnohem výše oceněna ´Séricourt´, nicméně i přesto jedinou odrůdou dosáhnuvší na prestižní Award of Garden Merit, je zelenolistá ´Our Pat´ s temně purpurovými květy. V hodnocení vermontské univerzity se v konkurenci více než 130 kakostů staly právě odrůdy G. phaeum favority pro pozdně jarní aspekty v parkových výsadbách a z dvaceti sledovaných odrůd se tady nejlépe osvědčily ´Mierhausen´, ´Lily Lovell´, ´Little Boy´ a ´Samobor´. Ceněny jsou též působivé, byť slaběji kvetoucí ´Stillingfleet Ghost´, ´Langthorns Blue´ a ´Chocolate Chip´.
V pětiletém hodnocení kakostů v botanické zahradě v Chicagu (Hawke 2004) bylo G. phaeum zastoupeno jen čtyřmi odrůdami, přičemž tyto v porovnání s ostatními kakosty vynikaly odolností vůči houbovým chorobám, trpěly ale okusem králíků a poté špatně přezimovaly, což opět vyzdvihlo do popředí výborné regenerační schopnosti odrůdy ´Lily Lovell´.
