Jubileum zahradníka tělem i duší

Pokora, zájem o zahradnický obor, především krajinářskou architekturu, znalost sortimentu a respekt k časové ose procházející vývojem zeleně. Tak si pamatuji prof. Jiřího Marečka, který byl garantem nejen mojí diplomové práce na České zemědělské univerzitě v Praze. Protože se blíží významné životní jubileum tohoto nestora oboru zahradnictví, kterého si nesmírně vážím, položila jsem mu několik otázek.

Co považujete za zásadní ve svém profesním životě?

Určující událostí v mém životě bylo tatínkovo rozhodnutí, že dříve než půjdu studovat, bude lépe, když se vyučím zahradníkem, kdy pak budu moci své stálé „malířské sny“ reálně lépe uplatnit. V roce 1962, kdy na všech vysokých školách probíhaly tzv. třídní prověrky studentů, mě zachránil posudek z místa bydliště, v němž byl přáteli naší rodiny „opomenut“ můj živnostenský původ, a tak se stalo, že jsem nebyl zařazen do asi ¼ studentů, kteří byli v roce 1962 z třídních důvodů z vysoké školy vyhnáni.* Profesně pro mě byl nejvýznamnější prof. Dr. Ing. J. Scholz, zakladatel lednické vysokoškolské výuky. Zaujala mě jeho neobvyklá velkorysost, v níž spatřoval rozvoj Lednice jako zájmového středu Brna, Bratislavy a Vídně. Jeho přednášky byly syntézou ekologie a estetiky, estetiku považoval za metodický a stmelující základ celého oboru.

Když se ohlédnete zpět, která z Vašich zahradních děl Vám dělají největší radost?

V počtu i významu projektových prací jsem se nevymykal kolegiálnímu normálu. Bylo to asi osmdesát prováděcích projektů zahrad či parků, generely zeleně lázeňských míst Jeseník, Konstantinovy a Jánské lázně, vítězný vzorový projekt vegetačních úprav dálnice D 1, generel zeleně pro Kralupy nad Vltavou, sadové úpravy areálu České zemědělské univerzity v Praze-Suchdole aj. Činnost, za kterou se stále rád s dobrými pocity ohlížím, má „oborově obnovitelský až záchranářský charakter“. Předně to bylo vytvoření podmínek pro obnovu a rozvoj, v šedesátých letech násilně zrušené, vysokoškolské výuky zahradní a krajinářské architektury na pražské univerzitě a její přivedení na úroveň dnešní samostatné katedry a studijního oboru. Pedagogickým základem se zde stalo 25 ha sadových úprav s 1600 taxonů rostlin. Druhým obdobím mé „obnovovací“ činnosti bylo vedení zahradnického výzkumu v Průhonicích, dnešní VÚKOZ, v letech 1971–1991. Ústav původně spravující celý průhonický areál byl v době nejhlubšího společenského temna za vydatné sovětské „metodické“ pomoci vyhnán z parku i ze svého sídla v zámku, i z vybavené zahrady na Chotobuzi, a bylo nám „odebráno“ 64 pracovníků. Na těchto troskách jsme realizovali dnešní budovu ústavu, skleníkový areál a Dendrologickou zahradu jako jistou náhradu parku, v celostátním plánu výzkumu jsme získali pevné místo zahrnující obor jako celek, přijali jsme celou novou generaci obětavých a schopných pracovníků.

Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 6/2020.