Naprostá většina Japonska se rozprostírá na vulkanicky vzniklém japonském souostroví a 97 % území zaujímá plocha čtyř hlavních ostrovů (Honšú, Hokkaidó, Kjúšú a Šikoku). Ostatní území je polohováno převážně na téměř sedmi tisících ostrovech v bezprostředním okolí nebo vzdálenějších jižním směrem od hlavních ostrovů a tvoří je především souostroví hustě osídlené Rjúkjú a naopak velmi řídce obývané Boninské a Vulkánové ostrovy. Tyto ostrovy ovšem pro svoji druhovou rozmanitost a izolaci jsou přezdívány Galapágami Orientu.
Opravdu minimální část území Japonska se nachází mimo asijský kontinent v oblasti Oceánie, kde je také nejvzdálenější výspa korálový ostrov Minami-Tori-shima s tropickým podnebím, vzdálený od největšího ostrova Honšú 1800 km. Celkem je trvale obýváno 430 ostrovů. Polohování japonského teritoria se silně projevuje do klimatického charakteru, přičemž vzdálenost nejzazších bodů území v ose sever-jih je více než tři tisíce km. Na území Japonska se tak nacházejí různé typy podnebí, a to od subarktického zastoupeného hlavně ve vyšších oblastech ostrova Hokkaidó po minoritní tropické výspy. Drtivá většina území však leží v mírném a subtropickém podnebném pásmu. Západní část hlavních ostrovů je zpravidla, a to zejména v zimě chladnější než východní díky vlivům z nedaleké Sibiře. Jihovýchodní pobřeží naproti tomu v letních měsících charakterizuje velmi vlhké a teplé období. Počasí je ale díky poloze země specifické v srážkové a vlhkostní charakteristice řízené atmosférickou cirkulací během roku. Obecně panuje vlhké klima, a i v oblastech klasifikovatelných jako zóny s projevem srážkového stínu na ostrovech Honšú a Hokkaidó roční úhrny srážek přesahují 800 mm. Většina území obdrží roční průměr srážek 1000–2500 mm. Existují i místa s čtyřmi až deseti tisíci mm. Extrémní hodnoty teplot v zemi obvykle nepřesahují kladných nebo záporných teplot 40 °C. Nejnižší zimní teploty jsou obvykle v severních oblastech, kde zima se sněhovou pokrývkou s mocností až několika metrů bývá až sedm měsíců v roce. Naproti tomu na jihu Japonska v zimních měsících může přes den teplota stoupat k 30 °C. Hlavním projevem je období dešťů ve vegetační sezóně, které postupně směrem od jihu k severu zasahuje celé japonské území. Uvedené období začíná na jihu začátkem května a až koncem července je jeho počátek na severním ostrově Hokkaidó, přičemž jeho perioda v konkrétní části stiženého území je přibližně čtyři až šest týdnů. Nezřídka se jedná i o nepřerušované intenzivní celodenní deště. Od srpna do počátku října se pravidelně dostavují tajfuny se silným větrem a dalšími přívalovými dešti. Letní období je srážkově nejvydatnějším v roce s výjimkou západního pobřeží (zde jsou nejvydatnější sněhové srážky v zimě). V humánní geografii je velkým aspektem historická koncentrace naprosté většiny obyvatel mimo horská území. Zároveň 2/3 japonského území zaujímají zalesněné plochy. Ty spolu s dalšími přirozeně nevyužitelnými územími vyplňují 73 % plochy státu. Ve zbylé části je naopak potřeba využití země pro sídelní, infrastrukturní a průmyslové účely a z tohoto důvodu je pro rostlinnou výrobu využíváno pouze 12,5 % celkové rozlohy území, kdy je tradičně upřednostňováno pěstování rýže a zeleniny. Trvalé kultury ovocných plodin, vinic a čajovníku tvoří tak jen 0,83 % teritoria státu. Velkým specifikem je v oblasti rozložení obyvatelstva též nejsevernější a zároveň nejchladnější z čtveřice hlavních ostrovů Hokkaidó, kde nedosahuje v současnosti hustota osídlení ani 20 % celostátního průměru. Na tomto druhém největším japonském ostrově, s přibližnou rozlohou srovnatelnou s Irskem, zde žije 5,3 milionů lidí (též obdobná hodnota s irským příměrem), což je ale vysoké množství oproti relativně nedávné historii, kdy před 150 lety to bylo pouze 58 tisíc obyvatel (méně než 1 obyvatel na 1 km2). Na ostrovech Japonska jsou dodnes projevy vulkanické činnosti, včetně aktivních sopek. Daleko rizikovějšími faktory jsou ale častá zemětřesení a s nimi spojené výskyty vln tsunami. Ještě běžnějším jevem jsou každoroční příchody monzunových dešťů, nezřídka doprovázenými ničivými tajfuny, povodněmi a sesuvy půdy. Na severu a v horských oblastech bývají znatelnější projevy drsných průběhů zim včetně mocných sněhových srážek a mrazů. Většina půd využívaných v Japonsku pro ovocnářství a vinohradnictví se řadí mezi velmi kvalitní.
Ovocnářství a vinohradnictví
Téměř 91 % obyvatel žije ve městech, a Japonsko tak patří mezi nejvíce urbanizované země na světě. Zemědělství, potažmo ovocnářství, tak mívá často příměstský charakter. Pouze metropolitní oblast Tokia obývá 38 milionů lidí, a je tak nejpočetnějším obdobným sídelním celkem světa. V ovocnářství se projevuje vysoká homogenita národnostního složení Japonska jako desáté nejlidnatější země světa, kdy zastoupení populace mimo původní národnosti (Japonci, Ainové, Rjúkjúané) je pouze 1,5 % obyvatel. Spolu s velmi národně praktikovanou identitou a poměrně značnou historickou izolací japonské kultury od většiny ostatního světa jsou japonské zemědělství či konzumní spotřebitelské zvyklosti dosti specifické, tradicionalistické. Navzdory sporadickým situacím ve styku s ostatním světem se fakticky Japonsko otevřelo zahraničním vlivům až v roce 1868.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 8/2021.
Text Ing. Jiří Kaplan, foto (zdroj: https://commons.wikimedia.org, autor Dezidor)*
