Rod Lomelosia sestává asi z padesáti mediteránních a íráno-turanských druhů, separovaných od rodu Scabiosa. Z devíti druhů zmiňovaných z anglických zahrad už roku 1810 jsou do současnosti pěstovány především vytrvalé L. graminifolia a L. caucasica. Poslední byla ke konci 19. století ve švábských, duryňských a britských školkách prošlechtěna do velkokvětých odrůd, z nichž byly v meziválečných dobách selektovány desítky dalších, většinou anglických kultivarů. Do středoevropských školek však nepronikly, těmi bylo nabízeno jen několik málo spolehlivě zimovzdorných odrůd německých. Review soustřeďuje data k introdukci druhů a dokumentuje vznik předválečných a meziválečných sortimentů.
K hvězdohlávkám (Lomelosia) spadá v současnosti na padesát vytrvalých i jednoletých druhů (Devesa 2007), většinou bylin, rozšířených v zemích středomořského a íráno-turanského regionu. Rodové jméno zahradníkům možná není příliš povědomé, řada druhů má ale květy a případně i plody sestavené v mimořádně úhledných hlávkách a zmínky o jejich pěstování v zahradách lze dohledat už ve starých spisech z předlinnéovských dob. Donedávna byly ovšem běžně spojovány s rodem Scabiosa. Historie rodu Scabiosa je nicméně spletitá, taxonů pěstovaných pod tímto jménem bylo už v empírových zahradách víc než šedesát – a i po převedení druhů s čtyřčetnými květy (Roemer et Schultes 1818) do samostatných rodů Cephalaria a Trichera (poslední v současnosti spadá k rodu Knautia) jich zůstala ještě téměř polovina. Od těch byly později ještě oddělovány další rody jako Pterocephalus (už v roce 1763, jemu přičítané druhy byly ale jako Scabiosa evropskými trvalkovými školkami běžně vedeny ještě v meziválečném období) nebo Pycnocomon, a konečně Greuter a Burdet (1985) poukázali na neudržitelnost tradičně pojatého rodu Scabiosa i v takto redukované podobě.
Text
doc. Dr. Ing. Jiří Uher,
Mendelova univerzita v Brně,
Zahradnická fakulta, Lednice
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 11/2019.
