Inspirace v historii a tradici ovocnářství severních Čech

Staré a krajové odrůdy jsou kulturním dědictvím, zvyšují biodiverzitu a hodnotu kulturní krajiny. Jsou odrazem jedinečnosti místních přírodních podmínek a některé z nich lépe odolávají chorobám a škůdcům. Vysokokmeny jabloní a hrušní mají významnou krajinářskou hodnotu a estetickou funkci. Odrůda je krajová v oblasti, kde vznikla a kde se rozšířila. Příkladem je Jadernička moravská považována za valašskou či krajovou odrůdu. Stará odrůda je taková, která vznikla zhruba před 100 lety a více a je pěstována po generace, ať už v místě vzniku, ale i jinde, jako například Panenské české nebo Parména zlatá.

Ovocnářství vždy zaujímalo v regionu severních Čech významné postavení. Ovocné sady jsou v severočeském regionu jednou z kultur, které významně ovlivňují tvorbu krajiny. Stanovištní podmínky dávají předpoklady pro výraznou a ojedinělou chuť zejména u hrušek, které byly významnou vývozní komoditou za první republiky.

Ovocnářství v severních Čechách
První dochovaný spis o ovocnářství je příjem za prodej ovoce z komendy chomutovské z roku 1403, ovšem v té době šlo spíše o výjimku. Až později se ovocnářství uplatnilo jako rovnocenné odvětví u panských velkostatků. Po bitvě na Bílé hoře už představovalo ovoce značný příjem finančních prostředků pro pěstitele, protože už tehdy se začalo vyvážet do jiných zemí. To si můžeme uvést na příkladu statků nejvyššího purkrabství pražského dle zápisů Františka Teplého: „roku 1595 kromě ovoce, které dodali vinaři z purkrabských vinic Adamovi z Hradce, v hodnotě 197 kop, osmi grošů a šesti denárů bylo ještě přijato za prodané ovoce 149 kop, 50 grošů. Z toho bylo 16 kop za třešně a višně a 133 kop 50 grošů za hrušky a jablka“. Toto nebyl výnos ojedinělý. Například na mělnickém panství ocenil urbář z roku 1625 výnos štěpnice na ostrově u Hořínského dvora, kde vypočítává pro 600 štěpů, na 300 kop ročně. Na Kosteckém panství se v roce 1629 utržilo 53,5 kopy za třešně a višně a 319,5 kop za jablka a hrušky. Mimořádně vysoký výnos byl v roce 1624 na Nelahozeveském panství, kde utržili za ovoce 1269 kop.
Pavel Stráský píše, že je u nás „postaráno o velice čilé a plodné rozmnožování rostlin, stejně zahradních a sadových jako lesních, čile a v bohatém množství tu pučí a úrodu přinášejí jabloně všeho druhu, vynikající lahodnou šťavnatostí plodů, hrušně, ořechy, luštěniny, zelenina, byliny léčivé, vonné a ozdobné, též velmi četné teprve nedávno přivezené z ciziny.“ Stráský takto píše hlavně o okolí svého rodného města Litoměřic. O rozšíření ovocnářství přinášejí četné doklady i pozemkové knihy, ale nějaké bližší údaje o výměře sadů nebo počtu ovocných stromů neobsahují. Stejně tak je tomu i u berní ruly, kde sice najdeme rubriku zahrady, které jsou jak pro zeleninu, tak i ovocné stromy, ale jejich soupis je zcela pochybený a nedostatečný. Ovocnářství však bylo tehdy jedním z hlavních zdrojů příjmů.
Z konce 17. století máme díky inspektoru zahrad Josefu Rubličovi záznam o vybudování rozsáhlého parku knížete Ditrichsteina v Libochovicích. Založení parku bylo svěřeno inspektorem Schutzem Janu Tulipánovi. V té době se do Libochovic dováželi z ciziny vzácné stromy, keře i květiny, většinou cibulnaté, byla založena oranžerie pro citroníky a pomerančovníky a zvláště tvarované ovocné zákrsky z Francie. V roce 1694 hlásí Tulipán knížeti, že se zde pěstují hrušně na kdoulích a jabloně na jančatech. Výdaje na založení parku byly nemalé: 4012 zlatých a 30 krejcarů, což je tehdejší cena dvou velkých selských statků.

Vývoj sušení ovoce
Litoměřická oblast byla známá svými zahradami a sady již od počátku tisíciletí. Pro její ovocné bohatství a krásnou přírodu ji nazval Bohuslav Balbín Českým rájem. Z Litoměřicka a Lounska se vyváželo čerstvé, ale i sušené ovoce po Labi do Saska již před rokem 1620. Topograf J. G. Sommer klade roku 1833 Litoměřicko v ovocnářství na první místo v Čechách a píše o velikém vývozu syrového i sušeného ovoce po vodě do Saska a Pruska, dále se z litoměřických a děčínských trhů vyváželo sušené ovoce do Rumburku, Žitavy, Prahy, z Chomutova a Teplic do Krušných hor a dále do Saska. Z roku 1881 známe z tehdejších písemných dokladů množství vyváženého: šest tisíc tun sušených švestek, 500 tun sušených hrušek a rovněž tolik křížal. Poptávka po českém sušeném ovoci prudce klesala. Roku 1900 se z Lovosic vyvezl jen jeden tisíc tun. Ve 20. století byla největší sušárna průmyslového typu v Chomutově. O bývalém, dnes zaniklém lidovém sušení ovoce v celé oblasti Českého středohoří svědčí četné dochované zděné sušárny s velkým počtem rozměrných lís, jejichž užitná plocha měří někdy až 50 m2, na něž se rozložilo najednou až jeden tisíc kilogramů čerstvých švestek. V současné době je známá obnovená zděná sušárna ovoce v Muzeu vesnice v Zubnicích, poblíž Ústí nad Labem s unikátním způsobem vytápění.
Na první polovinu minulého století vzpomíná pan Beneš, vedoucí Archivu pozemkových knih v Ústí nad Labem. Podle něj byly v každé obci minimálně dvě sušárny až do konce monarchie a vyvážet takto zpracované ovoce bylo velmi rentabilní. Ovoce se sklízelo tzv. brakováním a třídilo se až po sklizni. Velmi rentabilní bylo i pěstování jahod, které v tomto kraji dozrávaly o dva týdny dříve než jinde. Sklízely se do speciálních obalů a ihned se vyvážely. Velmi rozšířené byly odrůdy hrušní Koporečka a Luisa. Dle jeho odhadu zde mohlo být ještě před 2. světovou válkou tak 40 až 60 % sadů, většinou na svazích, protože na rovinách se už začala používat mechanizace.

Vzkvétání i úpadek
Jen některé ovocné stromy jsou u nás domácí. Je to především třešeň ptáčnice (Prunus avium), která rostla planě na Moravě a ještě více na Slovensku v lesích a horských stráních. Jabloně nejsou naším domácím stromem, i když jejich ovoce je nejvíce ceněno. Hrušeň je hned po jabloni naším nejdůležitějším stromem (i když taky nepůvodním), zvláště v severních Čechách. V Čechách rostlo i v minulosti mnoho planých hrušní, rostoucích na kraji polí, lesů, nebo i v lesním porostu. Setkáváme se s pláňkou (Pyrus piraster) vytvářející nejspíše semenáče ušlechtilých hrušní. Němec, B. (1955) uvádí, že nejstarším ovocným stromem na našem území Přemyslova líska u Stadic v blízkosti Ústí nad Labem.
V době roboty za baroka ovocné sady na našem území ve svém stavu většinou upadaly. Až po jejím uvolnění za Josefa II. začaly znovu vzkvétat, pak zájem o ně znovu klesl diky řepařské horečce. Po Bílé hoře došlo k úpadku našeho ovocnářství. Nový rozmach nastal až v období josefínských reforem, zejména po zakládání ovocných spolků. Nemalá pozornost byla věnována ovocným stromořadím podél cest a silnic. Po mrazivé zimě 1928/29 bylo na území celého Československa kolem 50 milionů stromů, jejichž počet se snížil po druhé světové válce na 40 milionů. V šedesátých letech se propagovaly intenzivní ovocné sady s cílem zvýšit spotřebu ovoce včetně jižního na 100 kg ovoce na obyvatele.
Přehlédneme-li vývoj ovocnářství v Čechách vidíme, že závisel na sociálním, politickém a kulturním stavu našeho národa a osvícené moudrosti toho či onoho panovníka. Dějiny ovocnictví jsou popsány v literatuře od Busche, W. (1984), hodnocení vlivu pozemkových úprav na ovocnictví popsal Ehrhardt, J. (1986). Vliv výsadeb ovocných stromů na tvorbu krajiny je popsán v Lucke, R.- Silbereisen, R.- Herzberger, E. (1992). Inventarizaci českých ovocných sadů popsal Zíka, J. (1994). Vlastní šetření v archivech a v pozemkových knihách v severních Čechách provedl Hošek, M. (1998).

Výběr odrůd jabloní
O starých odrůdách najdeme zmínky v historické literatuře Němec, 1955, který cituje Rubliče,
(1938), a popisují tzv. panské sady. Uvádí se zde „Panský sad“poblíže Libochovic, známý již od dob Karla IV. Ze sadu, který byl v roce 1860 zorněn pro jiné zemědělské plodiny, zbylo jen několik jabloní Míšeňských, Panenských, Kožených a Slaďáčů.
Malinové holovouské – je odrůda českého původu, kterou lze je pěstovat i ve vyšších polohách, avšak s mírným a vlhkým klimatem. V uzavřených polohách trpí strupovitostí. Stromy tvoří rozložité a převislé koruny, takže jsou doporučovány do zahrad a pro polní výsadby jako solitérní stromy. Do plodnosti nastupuje později, ale pak rodí každým druhým až třetím rokem. Plody sklízíme koncem října, skladovatelnost do února. Malinové holovouské je krajovou odrůdou Hořicka.
Matčino (Nalezenče z Roztok nebo Nonetit) – pochází pravděpodobně z Francie. Stanovištní nároky jsou stejné jako u Parmény zlaté. Lze dobře pěstovat jako vysokokmen. Ovoce se sklízí začátkem října, konzumně zralé jsou v listopadu a skladovatelné do února.
Panenské české – má pravděpodobný původ z Čech. Nesnáší suché půdy, miluje polohu otevřenou a volnou. Vhodná odrůda pro stromořadí, do zahrad naopak nevhodná vzhledem k malé velikosti plodů. Odolává mrazům. Plodí později, ale hojně každým druhým rokem. Jedná se o cizosprašnou odrůdu. Plody mají tupě kuželovitý tvar, dužnina je bělavá s charakteristickou nasládlou chutí.
Jadernička moravská – je odrůda vypěstovaná ze semene na severní Moravě, kde byla rozšířena zvláště na Valašsku a Kravařsku. Strom má mohutnou, rozložitou až mírně převislou korunu. Pěstuje se jako vysokokmen. Trpí strupovitostí, proti mrazu odolná.
Míšeňské (Míšeň česká) – odrůda snad pocházející z Čech, vytvářející mohutné, rozložité, až převislé stromy. V šedesátých se vyskytovala ojediněle v panských zahradách. Plody zrají koncem listopadu se skladovatelností do jara. Vhodná pro vysokokmeny. Bohuslav Albín napsal ve svých Miscelanea historica regni Bohemiae (1680), že Čechy nemají v zahradách nic výbornějšího nad jablko Míšeňské a hrušni Bergamotku.
Vejlímek červený (Štětínské) – jeho původ je pravděpodobně jde o domácí odrůdu. V Čechách byla rozšířena nejprve na Třebenicku, Ústecku a Jičínsku. Daří se jí v klimaticky drsnější poloze. Ve vlhčích půdách trpí strupovitostí. Pěstuje se jako vysokokmen, vhodná jako solitéra do volné krajiny a na extenzivní pastviny. Ovoce je velké, jasně karmínově červené a má zploštělý kulovitý tvar. Sklízí se pozdě, v lednu dosáhne konzumní zralosti a skladovatelnost do léta. Plody jsou vhodné k různému zpracování. Je znám též Vejlímek žlutý a zelený. Jedná se o odrůdu velmi starou, setkáváme se s citacemi u Thomayera, (1894), který uvádí archivní doklady z 16. století, kdy byl Vejlímek znám pod jménem Vejlíček.
Zvonkové – odrůda je neznámého původu. V Čechách se pěstovala tato odrůda v Polabí, na Ústecku a Děčínsku. Svým tvarem připomíná Českou pochoutku, je však větší. Odrůda není mrazuvzdorná, a proto se doporučuje roubovat v korunce na Croncelské.
Anýzové české – se pěstovalo jako krajová odrůda hlavně v Polabí kolem Libochovan, Sebuzína, podél pravého toku Labe. Plody zrají v prosinci, skladovatelné do jara. Strupovitostí trpí jen za vlhkého a chladného počasí.
Česká pochoutka – odrůda vyšlechtěná v roce 1872. Stromy tvoří pyramidální, úzkou a vzpřímenou korunu.
Košíkové (Panské) – bylo rozšířené hlavně ve východních Čechách. Stromy jsou odolné vůči mrazu, snáší i vyšší polohy. Tvoří mohutné, rozložité, až převislé koruny. Vhodná odrůda pro použití do domácích zahrad, jako solitéra nebo do extenzivních pastvin. Odrůda je velmi odolná mrazům.
Syreček úhřetický – odrůda původem z Pardubicka, kde se pěstovala jako místní. Název odrůdy je odvozen podle tvaru plodů.
Sudetská reneta - byla vypěstována jako kříženec Ananasové a Kanadské renety v Bludově na Moravě.
Chodské – tato odrůda je rozšířena v Chodsku, kde se pěstuje ve dvou typech. Tvoří široce kuželovitou korunu.
Hetlina – původem z Chodové na Domažlicku a pěstuje se jako vysokokmen. Strom je velmi odolný mrazu a je vhodný pro drsnější a vyšší polohy.

Výběr odrůd hrušní
Němec (1955) uvádí, že v české kulturní krajině se vyskytuje řada planých hrušní. Jedná se o Pyrus piraster, která vyrostla nejspíše ze semen ušlechtilých pěstovaných hrušní. Podle Domina (1944) hrušeň není původní ve střední Evropě, nýbrž keřem nebo stromem jen zplanělým a místy zdomácnělým. Focke, 1888 (in Němec, 1955) vyslovil domněnku, že kolébkou hrušní je střední Asie. Hrušně dosahují vysokého stáří, a to jak v zahradách, tak ve volné krajině. Nejstarší hrušní v Čechách byl strom na p.č. 1477 v katastrálním území Třebenice. Jednalo se o odrůdu Pohanka, dříve u nás hojně pěstovanou. Stáří stromu se v roce 1939 odhadovalo na 300 let podle Rubliče, 1938 (In: Němec, 1955). Podobné stromy se udávají ze Slezska a z Moravy.
Solanka – je českého původu a jméno je odvozeno od obce Solany (bývalý okres libochovický), kde se ještě v šedesátých letech minulého století vyskytovaly stoleté stromy. Odrůda je známa z Třebenicka, Litoměřicka, Lounska a Slánska. Strupovitostí netrpí, odolná vůči mrazu. Vhodná pro pěstování jako vysokokmen. Sklízí se v polovině srpna, dokud jsou plody ještě tvrdé. Dříve se vyvážela ze severu Čech do Německa a do Anglie.
Koporečka – je velmi dobrá zimní odrůda pravděpodobně českého původu. Byla velmi rozšířená, hlavně v severních Čechách a v Polabí, kde stromy osmdesátileté, ale i starší nebyly výjimkou. Přestala se pěstovat vzhledem k nízké odolnosti vůči strupovitosti. Vysazovala se na Mostecku a Duchcovsku, kde pod vlivem škodlivin, zvláště síry v ovzduší, netrpěla strupovitostí. Vysazovala se do extenzivních vysokokmenných sadů na pastvinách.

Závěry
V rámci řešení projektu byla zjištěna následující doporučení týkající se jak nutnosti návratu ovocných stromů do výsadeb v blízkosti agrárních valů, tak samotného pěstování starých a krajových odrůd ve školkách, výsadbě i následné péči:
1. Z literárního přehledu vyplývá oprávněnost návratu jabloní, hrušní ve tvaru vysokokmen nejen pro výsadby v blízkosti agrárních valů a teras, ale i pro obnovu mezí a doplnění liniových výsadeb a solitérních stromů v regionu Severozápad.
2. Technologie v ovocné školce by měla být garantovaná nejen z hlediska původu odrůdy, ale i výběru podnoží. Není žádoucí technologie, kdy školkař na bujně rostoucí podnož A-2 naštěpuje kmenotvornou odrůdu a v místě korunky naroubuje starou nebo krajovou odrůdu. Na základě zkušeností ovocných školkařů doporučujeme štěpovat rouby starých a krajových odrůd jabloní na jabloňové semenáče.
3. Staré a krajové odrůdy pěstované klasickou školkařskou technologií s prodejem hotového stromku se zapěstovanou korunkou jsou pěstované v ovocné školce o jeden rok déle a zvyšují se náklady školkaře. Ovocné stromky ve tvaru VK pěstované klasickou technologií vyžadují podle nákladových kalkulací MC ve výši 250 Kč za jednu kalkulační jednici, tj. jeden stromek.
4. Výsadbě vysokokmenů a obnově keřového pásma v blízkosti agrárních valů a teras je zapotřebí věnovat náležitou pozornost i po výsadbě. S firmou, která zakládá tyto plochy, je nutné smluvně ošetřit i údržbu po výsadbě, zvláště z hlediska vodního režimu.
5. Obnova 20timetrového pásu o šířce tří metrů nákladově z hlediska materiálních nákladů bude vyžadovat modelovou cenu do 1500 Kč. Uvažujeme výsadbu dvou vysokokmenů s opěrou a chráničkou proti okusu, dále doplnění keřovým pásmem z Primus spinosa, Rosa canina, Coryllus avellana, nebo Cornus mas a travní regionální směs.