Nejeden zahradník, kovaný „hortikulturista“, kroutil během 70. let hlavou nad překotným úspěchem peren rodu Hosta. Britská kolekce na Chelsea Flower Show v roce 1968 odstartovala vlnu zájmu, která plně reprezentovala tehdejší celospolečenské změny. Ty se projevily samozřejmě i v pojetí perenářství, a to začalo náhle slyšet na pojmosloví ekologických okruhů, přirozených biotopů, architektury rostlin a minoritní akcenty se staly hlavními sledovanými.
Tak se také dostala ke slovu řada velkolistých trvalek, z nichž největší boom prodělala právě bohyška. Angličané svým pověstně kritickým přístupem ke kultuře variet vytvořili dostatečně širokou genetickou paletu, aby se zde Hosta nedílně etablovala a zapadla do soukolí tradic. Hozenou rukavici v podobě neuvěřitelné variability ovšem objevili během 90. let Američané a ve stylu sobě vlastním využili všechny možnosti patřičně dravým způsobem. Tak se z tohoto vcelku nanicovatého lupení stala nejméně na celé desetiletí jedna z nejkomercionalizovanějších rostlin čerstvě globalizovaného světa. Stala se obětí marketingových postupů a mnohé sorty jsou zejména dobře zabaleným produktem. Takovou tou nasládlou gumovou houskou s mizerným mletým masem maskovaným kečupem co není z rajčat. To vše v perfektně designované kastli s patentovaným logem. Jisté je, že Hosta v tom není sama. Nejen ve světě rostlin.
Souvztažnosti původu a kultury
Domovinou bohyšky je Japonsko, Korea a východní Čína. Má celkem široký záběr stanovišť a v rámci druhů je různě adaptovaná na podrost stromů, zahliněné sutě, břehy potoků ba i strmé svahy až skalní štěrbiny. Některé botanické druhy tudíž mohou překvapit nároky na dren nebo třeba svojí téměř invazní výběžkatostí. První si bohyšky všimli Japonci a z ranných textových zmínek v 11.století lze usoudit, že byla symbolem ušlechtilé skromné nenápadnosti. Dlouhou dobu nepatřila mezi používané motivy a do výtvarného umění začala sporadicky pronikat až v 17.století. Na kultivaci jakýchkoliv variet nelze z vyobrazení usuzovat. Sporty se ale musely již tehdy běžně objevovat a řada rostlin japonského původu se ukázala být hybridní. Západním objevitelům bylo tehdy Japonsko uzavřeno s výjimkou Nizozemců, kterým byl vyhrazen 32 hektarový ostrov Dejimu a za účelem obchodu směli tu a tam navštívit pevninu. Tak pořídil první popisy německý botanik Engelbert Kaempfer, který coby agent Nizozemské východoindické společnosti sem pronikl již v letech 1690 – 1693. Tato země se otevřela světu ovšem až po roce 1850 a tak jako první bohyška dorazila roku 1784 do Evropy v podobě semen Hosta plantaginea pocházející z Číny. Vyklíčila v Paříži a dostala jméno Hemerocallis plantaginea. Toto rodové označení jí dlouho zůstalo, ačkoliv jich obdržela dobrých šest dalších, než se vžila jako Hosta. Z bohyškových pionýrů nás zajímá hlavně bavorský botanik Philipp von Siebold, jehož příběh by vydal nepochybně na poutavou knihu. Během 19. století uvedl do kultury přes 1000 nových rostlin, mezi jinými téměř půl sta bohyšek včetně odchylek a hybridů velmi rozmanité hodnoty. Mnohé z nich jsou dosud v kultuře a nepochybně díky velmi funkčnímu propojení nizozemsko–německo–české zahradnické cesty daly základ i sortimentu funkií u nás. Heinrich Funk byl bavorský alpinkář a odvozenina jeho příjmení je vžitá podnes, ačkoliv nesporně platné je jméno, které si považoval za čest botanik Nicolaus Thomas Host (obé pojmenování bylo totiž učiněno jejich kolegy).
Okrasnost listem po česku
Bohyšky nejsou u nás ničím novým. Za první republiky se v oběhu drželo zhruba kolem 25ti soret, z nichž asi 15 je stále běžnou součástí našich zahrádek a zejména hřbitovů, kam se propracovaly díky své stínomilnosti, nenáročnosti a dlouhověkosti. Ještě před rokem 1990 se objevily některé sorty převážně z první vlny anglického šlechtění doplněné o německé selekce. Na nich stál sortiment značnou část 90. let. Dnes lze vcelku s důvěrou vybrat základní sortiment pro použití v masové produkci s jistotou, že taxony jsou dostatečně kvalitní, aby obstály a nezestárly za tři roky. Ve velkoobchodní výrobě citelně pokulhává standard začarovaného kruhu „nepoptávám protože nemají“ versus „nepěstuji protože nikdo nepoptává“. Školky s adekvátním matečným potenciálem prostě nejsou a překupnictvím sadby trpí ve výsledku všichni zúčastnění. Maloobchodní poptávka roste a její podchycení je věcí alternativní nabídky, koncové úpravy a distribučních služeb. Hosta je přeci jen ve valné části sortimentu stínomilná, výběr taxonů lze ale orientovat na extenzivní výsadby nebo naopak pro intenzivní pojetí nádobového pěstování i pro sebemenší balkón. Konečně i u nás vznikají dekorační nádoby ve stylu „planting concept“ všechno se vším, keramika, koše, letničky, trvalky, trávy aj. v kombinacích pro dané roční období. Koncová úprava je u bohyšek klíčový moment. Kromě sběratelských soret je třeba ukázat na větších rostlinách co funkie umí, tudíž budoucnost mají rostliny se 3 – 5 puky v nádobách s průměrem 15 až 19 cm. Drobné jednopukovky jsou specifickým zbožím pro sbírkové kolekce. Zákazníků nakupujících očima stále přibývá. Hosta může mít kvalitní dárkový design, což navazuje na její možné floristické zhodnocení. Není překvapením, že nejvíce se bohyšky prodávají od 20. dubna do 20. července. Vonné sorty jsou spíše zajímavým bonusem na konci léta.
Nároky v kultuře
Jelikož pracujeme s dlouhověkou perenou, jejíž hlavní vegetační doba probíhá v našem klimatu dle druhu pouze 5 až 6 měsíců a jde o geofyt ztrácející na zimu veškerou asimilační plochu, musíme brát v potaz značně atypické pěstební nároky. Ačkoliv jsou značné rozdíly v rámci taxonomie, jde vždy o středně až pomalu rostoucí trvalku s vcelku zoufalým dělivým koeficientem. Bez řízené kultury v našem otevřeném klimatu připadá v úvahu dvou až tříletý matečný cyklus. Existuje technologie podsazování bohyšek, kdy začnou vytvářet přeslenité snadno dělitelné oddenky, nicméně i zde je právě pěstební doba proti nám. Důležitá je doba dělení, která se často pod vlivem zahrádkářské literatury nechává na období začátku rašení. To ovšem při intenzivní kultuře způsobuje značné ztráty na kondici rostlin. Dělit je třeba před plnou diferenciací listových puků. Lze samozřejmě využít sklepní hospodářství a chladírnu pro zefektivnění zimního vytížení pracovních sil.
Dnes již klasickým problémem je listová kondice, která je pro prodejnost velmi důležitá. Hnojiva pouze půdní s dlouhodobým uvolňováním živin, regulace tvrdosti vody je odvislá od místních podmínek. Ačkoliv bohyšky v zahradách chorobami příliš netrpí, v monokultuře je zejména houbových chorob celá řada a ty listové jsou nejpodstatnější. Bylo tu o nich psáno v nanejvýš erudovaném článku Ivany Šafránkové. K tomu lze jen dodat, že je třeba používat co nejčistší fungicidy, jinak jsou rostliny zcela neprodejné. Zjara se objevuje hnědá skvrnitost, která se v červnu rozvine v případě teplého vlhkého počasí velmi rychle. Od konce července se začínají obvykle objevovat antraknózy, které mohou v matečnicích výrazně snížit výnos.
Obrovským rizikem se stal virus X, o kterém tu již také bylo psáno. Z vlastní zkušenosti doporučuji kupovat od zahraničních dodavatelů matky pouze po osobní návštěvě, a to přímo u pěstitelských školek, nikoliv od překupníků. Zejména nizozemské školky jsou jím zamořeny a není novinkou, že do východní Evropy míří zboží, kterého je třeba se zbavit pod jakýmkoliv jménem. Zmýlit se může každý, ale stává se to příliš často na to, aby to ještě byla náhoda. Pokud čeští zahradníci nebudou postupovat kolegiálně, nikdy nebudeme bráni jako partneři pro jednání.
Chaos v názvosloví
Již Martin Fulín píše: „… pěstuje se celá řada druhů a odrůd s názvy značně pomatenými“. Donedávna bylo názvosloví host opravdovou džunglí. Základním problémem bylo srovnání euroamerické kultury s japonskou přirozenou populací a kultivovanými klony. Mezi Japonci zaujímá čelné místo Fumio Maekawa, jehož taxonomická práce umožnila spustit srovnávací proces. Počala japonsko americká komunikace, jejíž výsledek zkompletoval W.George Schmid v monografii The Genus Hosta, která se stala klíčovým dokumentem. Rozbil mýtus škály „původních“ druhů, které kolovaly Evropou celá desetiletí a nikdo netušil, že nemají žádný přírodní výskyt a jde o staré japonské kulturní sorty. Postupně se také objevuje řada synonym v kultivarech, které byly původně japonské, ale v USA se na trh dostaly pod jiným jménem. Pro evropské i naše pojetí názvosloví bohyšek je zejména důležité označení kultivarové hodnoty skupin ´Fortunei´ a ´Undulata´, které nejsou původními druhy Japonska ani Číny nebo Koreje. Jde o dlouhodobě kultivované linie, do značné míry sterilní, se značnou variabilitou a desítkami vegetativních sportů. Podobně jsou na tom i taxony a skupiny ´Tokudama´, ´Venucosa´, ´Tardiflora´, ´Elata´ a dokonce i ´Lancifolia´. Tuto klasifikaci uznala autorita pro tento rod American Hosta Society, která se pokouší podchytit překotný rozvoj kultivarového bohatství. V současné době je akceptována jak ISU a ENA, tak PPA, což je patrné v USA i na evropském kontinentu. Bohužel jí ovšem neakceptovala britská RHS, která komplexy ´Fortunei´ a ´Undulata´ označuje za botanické druhy a starší sorty dokonce jako variety a formy (Hosta fortunei var. albopicta f.aurea). Ne vše co vzejde ze Spojených Států je bezchybné, ale v tomto případě se zdá, že Britové něco propásli a teď je to mrzí.
Valná část evropských pěstitelů přijala kultivarové hodnoty, zejména pak u skupiny ´Fortunei´. Označování skupin je klasické u nás, kdy se ještě často používá postaru „Hosta x hybrida cv.Halcyon“ nebo se dokonce píše „Hosta x tardiana ´Halcyon´“. Samozřejmě označování skupin je pro méně erudovanou zahradnickou veřejnost, která nemá potřebu sebevzdělávání, důležitou pomůckou. Standardem je pak označení Hosta ´Halcyon´ (Tardiana Group) nebo Hosta ´Halcyon´ Tardiana Group. Správně a platně označená rostlina je věcí prestiže zahradnického řemesla a každý zná adekvátnost důvodů pro používání aktuálního názvosloví. Rozlišit obchodní jméno od kultivaru, označit přesev, skupinu hybridů, klon nebo sběr umí každý student zahradnictví. Škoda jen, že v mnoha tuzemských školkách ceníky patrně nevypracovávají zahradníci.
