Helleborus (čemeřice), jsou oblíbené od nepaměti pěstované zahradní rostliny. Jejich velké květy se často rozvíjejí již na sněhu, u některých druhů i dříve než sněženky. Květy vydrží dlouho, a pokud kombinujeme několik druhů, mohou kvést až do půlky května. Díky nápadným listům jsou stálezelené druhy ozdobné po celý rok.
Již ve starověku byly čemeřice společně s kýchavicemi, které sice nejsou příbuzné, ale mají podobné účinky, známy jako jedovaté a léčivé rostliny. Běžně se používaly v terapii i k přípravě jedovatých nápojů. Ve starověku se jimi léčili především duševním choroby. Například v řecké mytologii Melampus z Pylosu použil čemeřici při léčbě šílenství dcery krále Argose, která díky Dionysově kletbě běhala nahá po městě plakala a křičela. Během obležení Kirrha v roce 585 př. n. l. byla čemeřice údajně použitá Řeky k otrávení vody. Obránci města byli následně tak oslabeni průjmem, že nebyli schopni bránit město.
Hippokrates doporučoval čemeřici jako projímadlo. Někteří historici se domnívají, že Alexandr Veliký zemřel kvůli předávkování čemeřicí. Znalosti o použití čemeřice převzal také starověký Řím. Dochovalo se rčení „Nonne vis Anticyram navigare“? (Nechceš se plavit do Antikyry?), což znamenalo „Co blázníš?“. Čemeřice z Antikyry totiž prý bývala nejúčinnější. Ve středověku se věřilo, že vykuřování čemeřicí pomáhá lidem posedlým duchy a též zbavovalo člověka melancholie – stačilo nosit u sebe kořen čemeřice zabalený v kousku bílého plátna. Kořen rozdrcený na prášek byl zase prostředkem lidové magie. Kdo jej sypal před sebou, mohl se dostat zcela nepozorován, kam chtěl. Rozdrcený sušený kořen smíchaný s česnekem a sirným květem se zas používal jako „Faustovo kuřidlo“. Když bylo kuřidlo nasypáno na žhavé dřevěné uhlí, a navíc byl úkon provázen pronášením tajných formulí, bylo možné si podmanit zlé duchy. Jednotlivé druhy čemeřic byly pěstovány ve středověkých klášterech, ze kterých zřejmě zplaňovaly do přírody. Z roku 1728 pochází záznam o zplanění čemeřic v okolí města Ulm v Německu. Proto je původní areál některých druhů – například čemeřice zelené - nejistý.
Rostliny mají v zemi krátký ztloustlý oddenek. Z oddenku vyrůstají buď olistěné stonky, na jejichž vrcholu je pupen, ze kterého příští rok vyrůstá květenství, nebo jednotlivé listy a květonosné stonky nebo květenství. Květy jsou velké s nápadnými kališními lístky, které jsou, především v zahradnických příručkách, často považovány za okvětí. Korunní lístky jsou přeměněné ve vakovité medníky. Květy jsou proterogynické, tedy nejprve dozrávají pestíky, které se ohýbají směrem nad medníky. Po opylení se vracejí do původní polohy ve středu květu a uvolňují místo postupně dozrávajícím prašníkům. U skloněných květů, pokud nebyly zatím blizny opyleny může v tomto období docházet k samoopylení. Květy opylují především včely a čmeláci.
Rostliny rodu Helleborus obsahují glykosid helleborin, hellebrin a helleborein, kyselinu akonitovou a alkaloidy protoanemonin a ranunculin. Otrava se projevuje podrážděním sliznic, pálením, sliněním a kolikovými bolestmi. Zpomaluje se pulz, rozšiřují zorničky. Člověk má závratě a upadá do bezvědomí. Naštěstí se účinné látky jen obtížně vstřebávají. Srdeční glykosidy čemeřic se používaly jako kardiotonikum.*
Text a foto RNDr. Pavel Sekerka, Botanická zahrada Chotěbuz, Botanický ústav AV ČR, v. v. i., Průhonice
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 12/2013
