Hakonechloa je endemitní trávou japonského ostrova Honshu, kde jediný druh rodu (Hakonechloa macra (Munro) Makino) roste roztroušeně na stinných vlhkých skalách hornatého poloostrova Kii. Obloukovitě přepadavá stébla nesoucí splývavé, svěže zelené (často ale překlopené modrozelenými spodními stranami nahoru) ocelově lesklé listy vysílá původní druh téměř do metrové výšky. Málo zajímavá květenství sestávají z tenkých klásků sdružovaných v řídké laty.
Na počátku minulého století v zahradách tamějšího regionu Kanagawa zaznamenal japonský botanik Makino tři kompaktněji rostoucí, od nepaměti pěstované pestrolisté klony, docházející v poslední době nebývalé popularity u pěstitelů po celém světě. V evropských školkách často zaměňované odrůdy ´Albo-variegata´ a ´Albo-marginata´ s listy podélně bělavě pruhovanými anebo lemovanými zůstávají ještě poměrně vzrůstné, mezi pěstovanými kultivary však prosluly mimořádnou odolností. Zdaleka nejvyhledávanější odrůdou je přesto o poznání nižší ´Aureola´, dorůstající jen 0,3 – 0,4 m výšky s listy téměř zcela žlutými, protkanými jen tenkými bronzově zelenými proužky. Na odstínu variegace se nemálo podílí prostředí – v hlubším stínu bývá citronově žlutá, na slunci v teplých oblastech sytě zlatožlutá, v chladnějších oblastech našich zeměpisných šířek časem přechází do krémově žluté a k podzimu se na světlých lokalitách často přebarvuje do růžova. Tenké podzemní oddenky přirůstají sice pomalu, listy z nízkých stébel však kaskádovitě přepadávají k zemi a starší rostliny tak tvoří vzdušné trsy bezmála metr široké. Jsou-li vysazovány ve větším počtu, vlní se zapojené porosty za větrného počasí jako vodní hladina. Zmlazování vzhledem k pomalým přírůstkům nebývá bezpodmínečně nutné – rostliny přežívají na stanovišti bez rozsazování údajně až deset let a s výjimkou jarního očištění porostů od zaschlých stébel nevyžadují zvláštní péči. Díky mimořádnému a po celou vegetaci přetrvávajícímu půvabu, nenáročnosti a v posledních letech i obecné dostupnosti udělila britská RHS odrůdě ´Aureola´ už v roce 1993 prestižní Award of Garden Merit a mezinárodní Společnost pěstitelů trvalek (PPA) ji vyhlásila trvalkou letošního roku.
Odrůd je celá řada
V posledních letech konkuruje tomuto půvabnému starému kultivaru řada dalších, neméně pohledných, stále však nesnadno dostupných nových odrůd. Masako Yokoi, japonský specialista na pestrolisté rostliny, poskytl americkým školkám odrůdy ´Benifuchi´ s čokoládově hnědými a ´Benikaze´ se zelenými, bronzově naběhlými listy, obě nízké a na podzim se přebarvující do zářivé červeně. Z jeho zdrojů pochází údajně i oregonskou školkou Terra Nova rozšiřovaná odrůda ´All Gold´ s listy kratšími a svítivě zelenožlutými; mutací při jejím množení povstala předloni přihlášená ´Stripe it Rich´ s listy navíc podélně bíle proužkovanými. Francouzský pěstitel Bruno Carpentier uvedl do oběhu další, jen nepatrně vyšší odrůdy: ´Naomi´ se světle zelenými, podélně krémově pruhovanými listy s variegací na sklonku roku přebarvovanou do chladného purpuru, a zelenolistou ´Nicolas´ s listy zbarvujícími se na podzim do svítivě oranžových odstínů.
Napříč skutečnosti, že Hakonechloa obývá oblast s oceánským klimatem ovlivňovaným teplými mořskými proudy, v našich klimatických poměrech průměrným zimám spolehlivě odolává. Je jednou z mála skutečně pohledných trav schopných svěžími barvami prozářit i stálý stín, upřednostní ale polostín a za dostatku vláhy poroste i na slunci – tam však za dlouhotrvajících letních veder listy někdy nekrotizují. Jakkoli se teplotní optima dle Harveye a Branda (2002B) pohybují mezi 20°C (nejvyšší přírůstky pupenů) a 25°C (nejvíce nových oddenků), déletrvající teploty nad 30°C už vedou k úhynu přinejmenším u žlutopestrých odrůd. Titíž autoři (2002A) referují o lineárně se zvyšujících přírůstcích a rostoucí kvalitě vybarvení s narůstající hustotou stínění od třiceti do sedmdesáti procent, vzhledem ke slábnoucím stéblům a příliš otevřenému růstu nejvíce stíněných rostlin doporučují však pro produkční kultury stínění padesátiprocentní. Rostliny prospívají v každé humózní, vododržné, současně ale dobře propustné půdě. Naopak nedaří se jim na půdách těžkých, jílovitých ani zásaditých. Pro školkařskou produkci bývá doporučována směs rašeliny, borky a písku (2:3:1) s pH upraveným k 6 až 7; Harvey, Elliot a Brand (2004) však nacházejí optimum při pH 4,5 a referují o výrazném poklesu přírůstků při jakékoli úpravě pH dolomitickým vápencem v množství od 1,2 do 9,5 kg na m3 substrátu.
Nadějná budoucnost
Jako většina zatahujících výběžkatých trav je Hakonechloa snadno množitelná dělením dormantních oddenků v předjaří, roste však poměrně pomalu a relativní nedostatek matečných rostlin svádí producenty k dělení na co nejmenší segmenty. Harvey a Brand (2002A), sledující přírůstky rostlin z oddenků o dvou, čtyř až šesti, osmi až deseti nebo 12 – 15 očkách prokázali, že i když nejmenší segmenty produkují až dvakrát více výhonů a nových pupenů než větší oddělky, jejich kultivace se neúměrně protahuje, v jedné vegetační sezóně lze dopěstovat jen rostliny z obou největších velikostních kategorií. Oddělky o 8 až 10 očkách se zdají být z tohoto pohledu nejefektivnější. Na druhé straně, nejmenší segmenty jsou výhodné pro dopěstování množitelského materiálu – ze sta oček lze v průběhu dvou množitelských cyklů dopěstovat až 5000 dalších pupenů, oproti jedinému tisíci z větších segmentů. Nověji zaváděné odrůdy jako ´All Gold´ nebo ´Stripe it Rich´ jsou u firmy Terra Nova ovšem množeny z tkáně.
Pomalejší množení přesouvá tuto trávu do vyšších cenových skupin, rozhodně jí ale nelze upřít nadějnou budoucnost. Všechny nízké pestrolisté odrůdy se uplatní solitérně i ve skupinách, například v patiích (nejlépe v kombinacích s kapradinami a velkolistými stínomilnými trvalkami), v popředí jehličnanů, ve větších skalkách nebo případně ve větších nádobách – prostě všude tam, kde její splývavé listy změkčují ostré hrany a strnulé kontury.
