Ve dnech 27. až 30. ledna se v německém Essenu uskutečnil v pořadí už 23. ročník veletrhu rostlin, techniky, podpory prodeje a floristiky. Veletrh IPM je již tradičním setkáním odborníků z celého světa, ale velké oblibě se těší také u laické veřejnosti.
I z Česka putují každoročně do Essenu desítky českých floristů, zahradníků, pedagogů laiků i odborníků, aby se dověděli, co nového je ve světě květin, načerpali nové inspirace pro svou práci a setkali se se zajímavými lidmi. Zájezd na veletrh pravidelně pořádá také Svaz květinářů a floristů a poukaz naň je i jednou z cen pro vítěze Děčínské kotvy. Díky iniciativě několika floristů, konkrétně Jarmily Pejpalové, Lucie Kulmanové, Evy Jakešové, Aleny Hraňové, Jany Ischiové, Haně Šebestové a Pavla Hrušky můžeme čtenářům Floristiky veletrh v Essenu ve stručnosti přiblížit.
Manfred Hoffmann
německý floristický mistr s Düsseldorfu
Co všechno jste musel udělat pro to, abyste se stal známým floristou a uznávanou osobností v oblasti floristiky?
Myslím, že je k tomu potřeba vášeň pro květiny, láska k tomuto povolání, radost něco vytvářet, chuť, nemít strach něco podnikat a mít z toho co děláme radost, to je myslím základ pro toto povolání i pro dosažení úspěchu. Kdo nemá radost z toho, co dělá, nemůže být nikdy v povolání dobrý. A pak je potřeba nadšení, plné nasazení, zapálení pro věc – a pak to už jde samo. Je to jako když stavíte jednotlivé stavební kameny na sebe, až postavíte dům
K tomu je ale nutný i talent.
Ano, ale vedle talentu také vzdělání. Pak je nutné poznat řadu dobrých lidí, kteří mi pomohli vystudovat, kteří mě posunuli dále, kteří mi otevřeli dveře. Každý dobrý florista má průvodce, kteří jej podporují a provází. Všichni, kdo dnes mají dobré jméno, tím prošli. Základní inspirací je sám život. Člověk prostě něco vidí, zpracovává to. Nezbytnou nutností je beze strachu zkoušet nové věci, mít prostě odvahu tvořit a dál se rozvíjet.
Mluvil jste o inspiraci, máte nějakou oblast, místo, kde dostáváte nejlepší nápady – třeba v přírodě nebo v koupelně (smích)?
Inspirací je každodenní život, člověk prostě něco vidí a zpracovává to. Je to umění, obrazy, lidé, různé životní situace, různé přírodní scenérie, je to jedno. Z toho pak člověk dostává nové nápady – různé věci se navzájem prolínají. Okamžiky, kdy mě navštěvují múzy, mám, když jsem sám – ráno nebo večer – to člověka prostě napadají myšlenky, které se pak pokouší realizovat.
V čem podle Vás spočívá tajemství úspěchu?
Tuto otázku ohledně úspěchu asi nemohu úplně uspokojivě zodpovědět. To je spíše otázka na lidi, co jsou nadšeni a spokojeni s tím, co dělám.
Máte floristický tým - jak vznikl a proč?
Floristický tým tvoří moji spolupracovníci, přátelé. Život je prostě svedl dohromady a jednoduše se objevil nápad něco spolu podniknout. Byli to zkrátka okolo mě správní lidé ve správnou chvíli a vzniklo to naprosto spontánně. Je nutné mít kolem sebe ty správné lidi pro týmovou práci.
Když pracujete v týmu, jste Vy jeho vedoucím a máte rozhodující slovo, nebo akceptujete kompromisy?
To se stále mění. Jsou projekty, kde to vede jeden. I to je otázka vývoje, nikdo nikdy nedělá nic úplně sám, každý pracuje s každým a pro každého a vzájemně si důvěřujeme.
A teď k české a slovenské floristice a českým a slovenským floristům - osobně znáte Jarmilu Pejpalovou, Michala Hauta a některé další. Jak vidíte úroveň naší floristiky?
Českou a slovenskou floristiku znám už dlouho a její vývoj dlouho sleduji. Je evidentní výrazný posun. Mnoho věcí jste převzali, ale to je přirozené a v dnešním globálním světě i nutné. Samozřejmě velký vliv má tradice, jak u vás, tak u nás. Ve všech zemích existuje top floristika a běžná – standardní floristika. Tím nechci říct, že standardní floristika = špatná floristika. Všude je mnoho schopných lidí a mým osobním přáním je, aby se tato oblast tvorby v obou těchto zemích dále vyvíjela . To je ovšem možné jenom tehdy, pokud jsou k dispozici dobří učitelé, kteří kvalitně vzdělávají své žáky.
Teď bych měla jednu osobní otázku – řekl jste, že velmi záleží na kvalitě učitele. Jak se lze stát dobrým učitelem?
Dobrým učitelem je ten, kdo opravdu rozumí tomu, co vidí a to, co vysvětluje, je také schopen plasticky vyjádřit. Musí umět kreslit, malovat, psát a především vysvětlovat, co je dobré a co špatné, a to i při práci. Je to podle mě jediná cesta. Je to zárověň cesta, kdy samotný učitel může i tímto způsobem dál pracovat sám na sobě a posouvat se dál a dál, zlepšovat vlastní výkon.
Je možné učitele nějakým způsobem cíleně připravovat? Já jsem také učitelka, učím na odborné škole zahradnické floristiku. Jaké jsou podle Vás možnosti zlepšovat se?
Existuje mnoho cest – praxe, semináře, workshopy – a to jak v oblasti teorie, tak praxe. Základem ovšem je, že se to musí odehrávat kontinuálně. Co je bohužel velká škoda, že se v jednom roce něco podnikne, pak se pět let nic neděje a poté se zase začne dávat něco dohromady. Pokud člověk chce opravdu cokoli udělat, něco dokázat, pak musí jednat a chovat se skutečně důsledně. Dobré je jednou nebo spíše dvakrát ročně věnovat tomu celý týden a je nutné to poté opakovat. V Německu takto také „procvičujeme“ – to je prostě základ. Jen tak se propojí to, co je v hlavě, s tím, co jsou schopny udělat ruce.
Kde je možné se takových kurzů nebo seminářů zúčastnit?
Myslí, že to je možné i v České republice nebo na Slovensku. My jsme zde již takový seminář pro učitele dělali. Je to 5 let, ale od té doby se bohužel už nic dalšího nedělo. Byl to dobrý seminář. Učili jsme se, kreslili, dělali jsme různá cvičení i praktické věci a rozdíl spočíval v tom, že jsme to dělali opravdu od rána do večera. Hned byly vidět pokroky a to jsme měli k dispozici pouze 3 dny. Když si pak představíte, že bychom spolu pracovali soustředěně celý týden třeba během školních prázdnin, tak pak by se toho dalo zvládnout opravdu hodně.
Poslední otázka – mají čeští floristé šanci Vás vidět v České republice, plánujete cestu k nám?
Čeští i slovenští floristé a jejich země mi přirostli k srdci, cítím se tam velmi dobře a velmi často mám doma hosty z těchto zemí, a také tam velmi často jezdím. Přesný termín Vám bohužel v tuto chvíli neřeknu.
Rozhovor vedla Eva Jakešová
Připravili Jarmila Pejpalová, Eva Jakešová, Lucie Kulmanová a Miroslav Mokoš
