Rodu Dryas náleží tři nebo čtyři (podle řady ruských autorů však více) druhy, osídlující především arktickou tundru a vysokohorské polohy. Jsou to drobné keříky, nedocenitelné pro skalky a další typy kamenitých stanovišť. Přehled přibližuje v širším smyslu pojímané taxony obou sekcí s jejich subtaxony a hybridy, informuje o jejich ekologii a uplatnění v zahradách.
Dryádky, ony "svrchované panovnice nade všemi skalkovými dřevinami” (podle slov proslulého průkopníka pěstování vysokohorských rostlin Reginalda Farrera), jsou dlouhověké, přitisklé, stálezelené půdopokryvné keříky. Zdřevnatělé na prst silné stonky, bývají na přirozených stanovištích šedesát, někdy i osmdesát a více let staré (Wookey et al., 1995). Malé listy jsou obvykle vroubkovaně zubaté a připomínají poněkud zdrobnělé olistění dubů (dryády starořeckých bájí byly koneckonců víly zasvěcené právě těmto stromům). Příkladně vzdorují extrémně mrazivým, ale i suchým zimám (Elkington, 1971) a přestože za holomrazů starší listy často odumírají, nejmladší v pevném svinutí přežívají a na jaře pak rychle obnovují pokryvnost.
Květy jsou různoobalné a obvykle osmiplátečné (počet plátků není ale ustálený a může kolísat mezi 6–10), poměrně veliké, oboupohlavné (zčásti ale jen samčí), s množstvím nesrůstajících tyčinek a pestíků s chlupatými čnělkami. V zahradách dryádky rozkvétají často už v květnu, v horách zpravidla k počátku léta a roztroušeně pak další květy prokvétají dlouho do podzimu. Čnělky na dozrávajících nažkách nadále prorůstají v nápadný, stříbřitě šedý péřitý chmýr, který má rovněž okrasnou hodnotu.
Původní druhy
Taxony typové sekce Dryas mají bílé, miskovitě otevřené květy s vypouklými lůžky a lysými tyčinkami. Bezlisté květní stopky nesou (s výjimkou robustních kavkazských populací dryádky osmiplátečné) jeden šídlovitý listen. Juzepčuk (1929) sem řadí patnáct z osmnácti jím rozlišovaných druhů, akceptovaných nicméně jen ruskými autory (Koževnikov, 1979, Jurcev, 1984, Položij, 1988, Elven et al., 2012 a další). Tyt pak rozděluje do třech subsekcí, přibližně odpovídajícím třem druhům, zmíněným níže v textu, jimž ale molekulární data poskytují jen slabou podporu. Zatímco Jurcev (1997) anebo Nordal et al. (2004) vidí v D. punctata starobylý prvek s úzkými vztahy k D. octopetala, Sigismund et Philipp (1999) a Vik et al. (2010) poukazují na nápadnější rozdíly mezi populacemi obou druhů z různých lokalit v porovnání s rozdíly mezi druhy na lokalitách společných a ve shodě s řadou dalších autorů (Hultén, 1959, Rydberg, 1969, Cronquist et al., 1997, Kurtto et al., 2004) spojují oba druhy do jediného.
Dryas octopetala L., dryádka osmiplátečná, je extrémně proměnlivý taxon s vejčitými i opakvejčitými listy, hrubě pilovitými nebo vroubkovanými, shora lysými, leskle temně zelenými a svraskalými, vespod běloplstnatě oděnými a s vyniklou nervaturou posetou hnědočervenými žlázkami v chomáčcích bílých vlásků. Nápadně temně žláznaté jsou i plstnaté květní stopky a kalichy vzpřímených, sněhobílých květů s množstvím zlatožlutých tyčinek.*
Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher,
Mendelova univerzita v Brně,
ZF v Lednici
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 9/2013
