Je historicky doloženo, že růže spolu s vinnou révou jsou nejstaršími kulturními rostlinami na světě. Podle archeologických vykopávek a historických záznamů můžeme usoudit, že většina starověkých národů Dálného východu znala různé kulturní formy růží.
Nejstarší nálezy se datují do období 4000 let př.n.l. z hliněných tabulek v Mezopotámii a ze zobrazení na prastarých mincích nalezených v Altaji. Historický pramen o válečném tažení Sargona I. akkadského hovoří o získání růžových keřů spolu s vinnou révou. Malby na hliněných nádobách z období vlády krále Mínoa v roce 1600 př.n.l. na Krétě vypovídají o oblibě růží. Nezvratné důkazy o pěstování růží nám podávají též starověcí spisovatelé Hippokrates a Aristoteles. Z předchozích dílů našeho seriálu víme o velké oblibě růže v Egyptě a to jak z nástěných maleb ze 3. st. př.n.l., tak z období vlády královny Kleopatry. Největší úcty se ovšem růži dostalo v Persii, jejíž zahrady byly zvány rájem Peršanů, pro které byla růže symbolem božství. V 5. stol. př. n. l. začal se kult růže rozvíjet také v Číně a Japonsku.
Přímořské státy Středozemního moře se s růží seznámily zásluhou Řeků a Peršanů. Básnířka Sapfó v 1. pol. 6. stol. př.n.l. nazvala růži, tehdy zasvěcené bohyni Afroditě, královnou květin. Růže byla též symbolem nymfy Rhodé, milenky Diovy, podle níž byl nazván ostrov Rhodos. Řekové měli ve zvyku zdobit se věnci z růží jak při hostinách, tak i při svých řečnických a filozofických vystoupeních. Od Řeků přešla obliba pěstování a aranžování růží do starověkého Říma, kde se ovšem kultivovaný přístup Řeků zvrhl až k degradaci této květiny a to hlavně za vlády Nerona v 1. stol. n. l., který růži používal v neuvěřitelných kvantech pro své hostiny a neváhal egyptské růže dovážené přes moře vyvažovat zlatem.
V období středověku, zvláště díky rozšiřujícímu se křesťanství byla růže jakožto květina pohanská nejprve zavrhována, později se stala kultovní mariánskou květinou. Určitou výjimkou byly pouze růžové zahrady v Paříži a v klášterních zahradách, kde byla pěstována částečně i pro získání růžového oleje. Teprve renezance růži v plné míře rehabilitovala, jak máme dochováno v dílech renezančních mistrů.
Baroko se vyznačuje velikou oblibou růží spíše
plnokvětých a dekorativního charakteru, naproti tomu v rokoku se uplatňují spíše květy drobnější a pastelových barev. Pro období biedermeyeru je růže naprosto typickou a nepostradatelnou květinou a celá doba romantizmu je poznamenána velikou oblibou této nejkrásnější květiny. Na základě těchto poznatků je zřejmé, že růže vždy byla a stále je nejoblíbenější a nejvyhledávanější květinou v dějinách lidstva.
