V kulturním životě národů Dálného východu - Číny a Japonska - měly květiny a jejich úprava, všeobecně známá pod názvem ikebana, nesmírný význam. Toto elegantní prezentování a použití květin bylo pro evropskou společnost dlouho zahaleno tajemstvím.
Na rozdíl od evropského pojetí krásy je smysl kompozice ukryt v jeho filozofické a symbolické náplni, která oceňuje univerzální princip krásy jako takové. Nejdůležitějším rysem ikebany je asymetrie, která dává vyniknout kráse jediného květu, ohebnosti linie nebo harmonické křivce osamocené větve apod. Pro stručný výklad je nutno doplnit, že vysoce stylizované školy ikebany, vedenými mistry učiteli, pracovaly s přesnými pravidly co se týká jak výběru materiálu, tak způsobů ukládání a výběru nádob. Pro ikebanu byly nejvíce ceněny nízké prosté nádoby z pálené hlíny, tradiční nádržky z bambusu a rákosového pletiva, které nezastiňovaly přirozený půvab květů.
Při sledování celkového vývoje aranžování květin se nyní krátce zastavíme u období raného amerikanizmu. Podle materiálů, sesbíraných Vladimírem Homolou, máme cenné informace o putování obliby aranžování květin z Anglie do osidlované Ameriky, zejména do Virginie. V první fázi tohoto období na počátku 17. století se dá předpokládat, že vzhledem k velice řídkým záznamům o používání květin převládala u prvních osadníků až ortodoxní zábrana zabývat se podobnou světskou marností. Teprve ve druhé polovině 18. století zásluhou rozvoje obchodu s Evropou a Čínou nastává rozšíření aranžování květin. V oblibě byly hlavně prosté luční květy jako sasanky, floxy, violky, chrpy, měsíčky, a slaměnky, ke kterým se postupně přidávaly velice oblíbené traviny. Oblibu si získalo aranžmá ze sušených květů, používané zejména pro kruhové dekorace na stůl o svátku Díkůvzdání. Pokud se týká tvaru a proporcí aranžovaných květin, byly zcela pochopitelně kopírovány evropské, hlavně anglické styly, celkově však byly práce značně jednodušší a prostější.
