Během druhé poloviny 18.století a první třetiny 19. století došlo hlavně v Evropě k návratu k ideálům klasicismu a klasické architektury. Na vznik tohoto neoklasicismu měly vliv převratné společenské události a patrně to byla i reakce na předimenzovanost baroka a rozmařilost rokoka.
Opět se lidstvo ve svých dějinách obrací k antice, což se projevilo hlavně v architektuře. V úpravě květin došlo ke značnému zjednodušení, začaly se používat nádoby z porcelánu nebo kameniny, počet používaných květů se snížil, barevnost se omezila. Značnou oblibu získaly opět věnce a girlandy, jejichž motivy se ve velké míře zachovaly na tapetách, tapisériích a v neposlední řadě jako výrazný dekorativní prvek ve stavebnictví. Tyto vazačské práce do značné míry potlačily aranžování květin ve vázách. Nový rozkvět zaznamenalo aranžování květin počátkem 19.století. V napoleonském období se podobně jako v baroku, uplatňují obřadná, těžké kytice z velkých květů. Empírová vazba květin stavěla na vázách antických tvarů, na což mělo vliv Napoleonovo tažení do Egypta. Samotné aranžmá pak bylo upravováno do tvaru monumentálních pyramid, stojících v rytmických řadách podél stěn slavnostních sálů. Sortiment se sestával hlavně z velkokvětých růží, kosatců, mečíků, jiřin a pivoněk. Důležitým pravidlem bylo minimální zastoupení zeleně.
