Bourovci, píďalky, bělásek ovocný a přástevníček americký
Vedle bekyňovitých se u nás příležitostně přemnožují i další defoliátoři. Oproti velkým housenkám bekyní je jejich spotřeba listové plochy relativně menší, ale jejich význam je stejný, ne-li větší. Spočívá v napadání ovocných dřevin a to i na úrovni komerčních produkčních sadů nebo stromů v přídomních zahradách.
Nápadným druhem je bourovec prsténčitý (Malacosoma neustria). Málokdo může přehlédnout nápadné holožíry na jabloních nebo třešních, při kterých mizí v housenkách celá listová čepel, jen očištěná hlavní listová žilka, jako prodloužený řapík připomíná, kde list byl. U třešní navíc upoutá vzhled koruny tím, že na větvích visí nepoškozené plody na dlouhých stopkách, ostře kontrastující s pozadím (oblohou) v prosvětlené, odlistěné koruně. Charakteristickým znakem přítomnosti tohoto škůdce je pokrývání rozsoch větví a horní části kmene nebo i částí kosterních větví hustou plochou pavučinou, pod kterou se kumulují desítky a někdy i stovky housenek.
Motýl je poměrně nenápadná, světle hnědě až šedohnědě zbarvená můra s tmavějším, širokým, příčným pruhem uprostřed křídel. Až překvapivě málo se s ním v přírodě setkáváme, vezmeme-li v úvahu, jak snadno nalezneme housenky. Ty jsou naopak velice nápadné, štíhlé, ale dlouhé (před kuklením až 50 mm), výrazně pruhované. Jsou pokryty delšími, měkkými chloupky, řidšími na hřbetní a hustějšími na spodní straně těla. Na rozdíl od bekyní nejsou tyto chloupky výraznými alergeny, pokud nejsou vdechovány s celou svlečkou (exuvií) mladších housenek. Hlava je modravě zbarvená se dvěma nápadnými černými skvrnami, připomínajícími oči. Charakteristické pro tyto housenky je jejich „hadrovitost“ při uchopení prsty. Na rozdíl od jiných housenek, které při vyrušení kontrakcí svalů zvýší tlak tělní tekutiny a celé tělo tak zpevní, housenky bourovce tělo uvolní tak, že visí jako měkký bezvládný hadřík. Před kuklením na vyrušení mohou reagovat nápadnými trhavými pohyby přední části těla, které se spontánně přenášejí i na další jedince okolo. Druh přezimuje ve stadiu vajíček, snášených do charakteristických prstýnků okolo 2 – 3 letých větviček.
Bourovec prsténčitý byl kdysi významným škůdcem jabloní a třešní na polokmenech a vysokokmenech na zahradách i v sadech. Používáním přípravků Arborol a Nitrosan tento škůdce na mnoho let úplně vymizel. V současnosti jeho význam opět stoupá. Objevil se především na silničních stromořadích, na jabloních a třešních okolo České Skalice, Milína, Českého Brodu, Nymburka a Stříbra. V roce 2003 byla nalezena vajíčka i v komerčním sadu se sníženým používáním pesticidů (rezistentní odrůdy jabloní s režimem ochrany virovými preparáty proti obaleči jablečnému a zimolézovému) v Libčanech u Hradce Králové.
Přestože bourovec je bezesporu poměrně významným škůdcem, není třeba se jeho škodlivosti příliš obávat. Druh je citlivý k většině insekticidů a dá se dobře regulovat i biologickou cestou, použitím mikrobiálního insekticidu na bázi Bacillus thuringiensis proti malým housenkám. Pokud se provádí ošetření olejnatými přípravky proti přezimujícím škůdcům, pak jsou zasažena i vajíčka bourovce. Navíc i přirozená regulace je velice silná. Housenky chutnají mnoha hmyzožravým ptákům a poměrně často bývají populace promořeny onemocněním entomopatogenním virem jaderné polyedrie (Malacosoma neustria nucleopolyhedrovirus). Onemocnění se projevuje vrškováním housenek (vylézají na konce větví), které hynou zavěšeny za 1. nebo poslední pár panožek hlavou dolů. Jen malá část zprvu hrozivě vypadající zásoby housenek skutečně dokončí vývoj až do stadia množení schopných motýlů.
Další dva druhy se v současnosti vyskytují jen sporadicky a to převážně na neošetřovaných stromořadích. Velké, krátce, ale hustě chlupaté housenky bourovce ovocného (Gastropacha quercifolia) napadající jádroviny a peckoviny, ale i některé jiné listnáče jako např. vrby, najdeme občas jednotlivě na jihu Moravy a častěji na Slovensku, nejčastěji na hlozích. Nápadní motýli na jihu občas jednotlivě naletují na světlo. Bourovec březový (Eriogaster lanestris) je nápadný vytvářením velikých pavučinových vaků, vyplněných velkými housenkami a jejich trusem. Holožír je omezen na okolí hnízda a zpravidla na jedinou větev. Nejčastěji tyto vaky vidíme kolem cest na břízách, lípách, vrbách a topolech. Do zahrad a ovocných sadů zabloudí tento škůdce jen příležitostně. Napadá třešně a slivoně.
Pro ovocnáře i zahrádkáře jsou největším strašidlem ze skupiny defoliátorů píďalky. Jejich trvalá zásoba v listnatých lesích i silničních alejích se může kdykoli stát nečekanou hrozbou pro sady i zahrady. Žír housenek se projevuje odlišně na jádrovinách a peckovinách. Listy jádrovin jsou spřádány vlákny housenek a „rozcupovány“ tak, že žír je vidět na první pohled, ale odlistění není tak dokonalé jako u bekyní nebo bourovce. U peckovin naopak může být sežrána většina listové čepele, ale zůstává zachována část kostry listové žilnatiny (skeletování listů). Bohužel, tím škodlivost píďalek nekončí. Housenky ožírají také květy a půdky. Poškození u ranných třešní vede k zahnívání napadených plodů, u pozdních třešní, ostatních peckovin a jádrovin k zacelení výraznou zkorkovatělou jizvou, deformující plod, podobně jako např. poškození housenkami jarnic (Orthosia spp.), štětconoše trnkového (Orgyia antiqua) nebo obaleče růžového (Archips rosanus).
V našich podmínkách škodící druhy, píďalka podzimní (Operophtera brumata) a píďalka zhoubná (Erannis defoliaria), přezimují ve stadiu vajíčka nakladeného pod pupeny a do trhlin v borce na větvích krátkokřídlými nebo bezkřídlými samičkami. Samci jsou okřídlení a často naletují na světlo nebo osvětlené bílé plochy. Vyskytují se v říjnu až listopadu, po prvních mrazících. Na jaře škodící housenky mají společný charakteristický znak – pohyb tzv. píďalkováním (přisunování zadní části těla k přední a vytvořením nápadného oblouku středem těla), díky redukovanému počtu panožek. Tento typ pohybu však není výhradou píďalek. Může se vyskytovat např. i u některých můr.
Oba druhy škodí stejným způsobem a vyskytují se ve stejné době i na stejných dřevinách. Ochrana se provádí stejným způsobem. První možnost poskytuje ošetření olejnatými přípravky. Účinnější jsou ty, které obsahují insekticid, než čisté oleje. Ošetření by mělo být provedeno brzy, při rašení pupenů (nejpozději v myším oušku). Pozdější ošetření nebývá dostatečně účinné. Limitujícím faktorem je teplota, protože oleje zvyšují citlivost vyrašených pupenů k jarním mrazíkům. Protože základním mechanismem účinku olejů je zadušení škůdců, musí být větve dokonale pokryty. Proto jsou účinnější větší objemy postřiku. Další možností je postřik insekticidy před květem stromů, v době výskytu a žíru housenek na listech a poupatech. Pokud teploty dosahují ve dne alespoň 15 oC, je nejvhodnější použít biologický přípravek s baktérií Bacillus thuringiensis. Ekotoxikologicky o něco horší, ale přesto dostatečně „ekologické“ a účinné jsou i přípravky blokující syntézu chitinu (diflubenzuron, teflubenzuron, flufenoxuron aj.). Po odkvětu zpravidla housenky žerou i plody a postřiky zpravidla nezabrání vzniku viditelných poškození i když sníží jeho celkový rozsah. Část housenek už může po odkvětu padat na zem, kde se kuklí. Pro ty je již na zásah pozdě a jsou základem pro škody v následujícím roce. Pokud však ošetření po odkvětu provádíme, pak je nutné použít přípravky s okamžitým a razantním účinkem (např. etofenprox, phosalone, fenitrothion aj.). Pokud bylo provedeno ošetření pozdě, dají se škody v následujícím roce snížit odchytem samiček lezoucích po kmenech lepovými pásky, které se natírají nebo připevňují na stromy před prvními mrazíky. Protože samice vylučují feromon, kterým vábí samce, můžeme podle hromadného náletu samců na stromy určit, kde jsou soustředěny samičky (je však nutné zajít do porostu po setmění s baterkou). Feromon však vylučují i samice přilepené na lepové pásy, které pak lapají také samce. Při přemnožení píďalek může být nálet samců tak silný, že pásy úplně pokryjí a stanou se tak výborným můstkem, po kterém samičky bezproblémově překonávají bariéru, která nás má před nimi ochránit. Proto je nutné lepové pásy občas zkontrolovat a v případě nutnosti obnovit.
Učebnicový příklad píďalek, podle kterého se dokonce nazývá jeden typ chromozomového určení pohlaví, je dnes již jen tímto učebnicovým příkladem. Píďalka angreštová (Abraxas grossulariata) způsobovala holožíry na angreštech a rybízech v selských zahradách ještě v polovině minulého století. Dnes je druhem spíše vzácným, vázaným na lesostepi a lesy.
Podobně jako bourovec vymizel z naší přírody kdysi významný defoliátor ovocných dřevin, především třešní, bělásek ovocný (Aporia crataegi). Zatímco v Polsku, Východní Evropě a na Balkánu je jeho škodlivost stále aktuální, u nás jsem po 30 letech nalezl v loňském roce jedinou kuklu na třešni poblíž Hlubokých Mašůvek na Znojemsku. Současný stav je tedy takový, že ochrana by se neměla týkat jeho ničení, ale spíše jeho zachování v přírodě.
V 50. letech minulého století zažila jižní Morava (resp. jižní část tehdejšího Československa) kalamitu škůdce, který je pro Evropu podobně jako mandelinka bramborová, podle dobových letáků „zločinnou setbou amerického imperialismu“. Přástevníček americký (Hyphantria cunea) se dostal do Evropy z USA a za relativně krátkou dobu se rozšířil po všech jejích teplejších oblastech od Francie po Kavkaz. U nás se trvalé ohnisko udržovalo na Slovensku mezi Trnavou, Nitrou a Novými Zámky. V České republice se zmíněná kalamita již neopakovala. V loňském roce se však znovu objevilo ohnisko v obci Trkmanice na Břeclavsku. Na podzim již byly žíry zaznamenány u Velkých Bílovic a ve Velkých Pavlovicích. Další šíření není vyloučeno, pokud škůdce nalezne vhodné podmínky k přezimování svých kukel (nepromrzající budovy). Za zmínku stojí způsob šíření tohoto škůdce. Žertovně tvrdím, že „přástevníček jezdí autobusem“. Housenky se před kuklením masově rozlézají do okolí svých hostitelských rostlin a s oblibou se usadí na plachtách nákladních automobilů, pokud zastavily i na krátkou dobu pod ožranými stromy. V místě vykládky nebo další zastávky buďto samy aktivně automobil opustí, nebo jsou z plachet setřeseny, nebo se na nich zakuklí a vylétnou až motýli. Otázkou zabydlení se na novém místě již je pak jen počet přepravených jedinců (nutný pro reprodukci), vhodná hostitelská rostlina a možnost přezimování. „Ústředním autobusovým nádražím přástevníčka“ je benzínová pumpa v Trnavě před výpadovkou na Nitru a Bratislavu, kterou sleduji již mnoho let a na které jsem tuto teorii bez výhrad ověřil.
Hlavní hostitelskou rostlinou je javor jasanolistý (Acer negundo), častý je výskyt na černém bezu (Sambucus nigra). Na ovocných dřevinách napáchá nejvíce škod na jabloních, ale napadá i ostatní včetně ořešáku vlaškého.
Ochranu lze provádět stejnými přípravky jako proti bourovci prsténčivému, s výjimkou olejnatých přípravků. Na rozdíl od tohoto škůdce však vytváří dvě generace, takže kromě jara není vyloučeno také letní ošetření. Většina populací přástevníčka je promořena virem granulózy (Hyphantria cunea granulovirus), nicméně úspěšně tuto infekci přežívají.
