Navazuji na první díl svého článku, který byl publikován v č. 2/2001 pod výše uvedeným názvem a musím konstatovat, že jsem nečekal, že již dva roky po rekordním roce 2000 bude rok 2002 lámat další rekordy vegetačních posunů a přinášet nové fenomény působení klimatu na vegetaci na mé zahradě v Polabí v Čelákovicích.
Vzpomínám si, že počátkem osmdesátých let minulého století rozkvétaly rané kultivary venkovního zahradního ibišku Hibiscus syriacus jako je např. 'Blue Bird' na mé zahradě koncem druhé dekády července a trubač Campsis radicans dokonce až v průběhu třetí dekády července, dařily se mi na zahradě růže i plaménky. A letošní léto roku 2002 ustavilo další rekordy tím, že ibišek 'Blue Bird' rozkvetl na mé zahradě prvními květy již 4. července a trubač dokonce 23. června! A další rekord jsem zaznamenal u letní odrůdy jabloně ’Julia’, což je novošlechtění z Holovous s tolerancí až resistencí vůči strupovitosti. V polovině 90. let dozrávaly plody ještě až v červenci vyjádřeno v tom smyslu, že jsem plody nechával na stromě až do dosažení nejen sklizňové, ale i konzumní zralosti, v roce 2000 se tato sklizňová a konzumní zralost současně přehoupla do června na jeho 29. den a letos to byl již téměř neuvěřitelný 22. červen!
Novou a zcela vážnou hrozbou, a to zejména u jehličnatých dřevin pocházejících z přímořských poloh, se stává prudký teplotní zvrat, kdy před krupobitím teplota ve stínu vystoupí i hodně nad 30 0C a při krupobití klesne krátkodobě někam mezi 10 - 15 0C s tím, že často až do ranních hodin leží pod dřevinami kroupy. Mladé exempláře borovice Pinus attenuata pocházející z pobřežních závětrných a tedy suchých svahů severní Kalifornie a jižního Oregonu na ten druhý takový teplotní zvrat z konce června tohoto roku reagovaly na mé zahradě rychlým odumřením jevově podobným známé mrtvici meruněk. U nás poměrně známá jedle obrovská - Abies grandis na tyto teplotní zvraty konce června a počátku července r. 2002 reagovala nejen na zahradě, nýbrž i na drtivé většině exemplářů v okolí Čelákovic zhnědnutím asi jedné třetiny jehličí na letorostech, zralé jehlice loňských výhonů zůstaly nedotčeny. Z tohoto důvodu nezahájím introdukční pokus a nevysadím jehličnan Araucaria araucana. Překrásné exempláře tohoto stromu z oblastí podalpských jezer totiž za svoji krásu vděčí nejen mírným zimám při těchto jezerech, ale především poměrně vysoké relativní vzdušné vlhkosti a stálému počasí v letních měsících, kdy araukarie přirůstají intenzivně v letorostech. Ale já mám na zahradě vzduch suchý, častý slunečný úpal a k tomu i nevododržnou rychle vysychavou půdou. Ony se tyto půdní a klimatické podmínky mé zahrady a všeobecné oteplování projevují i na stále se zhoršujícím stavu růží a plamenků, zatímco o pár metů od nich doslova vitalitou a bohatým kvetením hýří ibišky a trubače. Však také ibišky - Hibiscus syriacus - mají dužnaté tlusté kořeny na rozdíl od tenkých kořenů růží a tak v nich velice dobře i za úpalu a při opomenuté zálivce drží vodu. Když jsem s venkovními ibišky koncem let sedmdesátých minulého století začínal, tak mi mnozí zahradnící tvrdili, že mi ibišky stejně v tužší zimě vymrznou a že je musím hlavně na zimu dobře zalít a přikrýt chvojím a listím. A tak jsem učinil pokus - na zimu r. 1979/80 jsem zalil a přikryl jen jeden exemplář kultivaru ’Hamabo’, který je spolu s kultivarem ’Woodbridge’ přece jen poněkud na zimu a velký mráz choulostivější. A výsledek? Byl to právě keř kultivaru ’Hamabo’, který jako jediný na jaře v květnu r. 1980 nevyrašil a vedle něj nádherně ze spodní poloviny letorostů vyrašil kultivar ’Woodbridge’, byť mu horní polovina letorostů omrzla. Důvod úmrtí kultivaru ’Hamabo’ byl jediný. Ve vlhku po podzimní umělé závlaze a zimní přikrývce byl napaden hnilobou kořenů. A proto od té doby radím ibišky na zimu nezavlažit a nepřikrývat, aby neuhnily jejich dužnaté kořeny a především přihnojením draselnými hnojivy počátkem srpna a omezením zálivky od poloviny srpna a jejím naprostým vynecháním od září až do konce dubna příštího roku zajistit jednak dobré vyzrání letorostů venkovního ibišku na podzim a zabránění napadení přes zimu kořenů ibišku houbami, ke kterému jsou především z mé zkušenosti kultivary ’Woodbrridge’ a ’Hamabo’ dosti náchylné, jsou-li pěstovány jako pravokořenné. A stejná zkušenost platí i pro trubače, aby též jejich dužnaté kořeny nebyly v zimě a předjaří napadeny houbovou chorobou.
Zahradnická veřejnost o mne ví, že se již skoro 25 let zabývám introdukcí dosud u nás málo pěstovaných či doposud vůbec nepěstovaných jehličnanů, zejména cedrů. Nyní a to zejména po zkušenosti z dosavadního průběhu vegetačního období, se hodlám z hlediska geografického při dalších introdukčních pokusech s jehličnany zaměřit na jehličnany, které jsou domácí v severní části pohoří Sierra Madre Occidental a Sierra Madre Oriental v Mexiku ve státech Tamaulipas, Coahuila, Durango, Chihuahua, Sonora a v přilehlých státech USA, což se dá popsat jako oblasti povodí horních toků řek (Východní) Colorado pramenícím v Llano Estacado, Río Grande del Norte a jeho přítoku Río Pecos. Možná, že si řada čtenářů pamatuje tyto zeměpisné názvy z románů Karla Maye o Apačích. A tak možná za pár let si čtenáři ode mne přečtou něco o zkušenostech z introdukce borovice nazývané v USA lidově Apache Pine - Pinus engelmannii, dále o borovicích Pinus arionica, Pinus durangensis, Pinus leiophylla var. chihuahuana a o jedlích Abies vejarii, Abies mexicana, Abies durangensis, Abies coahuilensis. Zimy v oblastech, kde tyto jehličnany rostou, jsou dosti vlhké a chladné, léta dlouhá, suchá a horká. Vzhledem k reliéfu USA a Mexika, kde pohoří jsou na rozdíl od Evropy uspořádána nikoliv směrem rovnoběžkovým, nýbrž poledníkovým, není v Severní Americe tak striktně diferencován charakter vegetac, jako je tomu v Evropě, na část toho, co roste na jih od Alp a toho, co od Alp na sever. A severo-jižní směr pohoří v USA a Mexiku umožňuje, aby v zimě hluboko na jih pronikaly masy studeného pevninského vzduchu ze severu USA a v létě zas na sever vlhký teplý vzduch z Mexického zálivu. Areály původního přírodního výskytu jehličnanů jsou často velmi rozsáhlé a velmi protáhlé ve směru severo-jižním. Například u nás velmi rozšířená a to nejen v okrasném zahradnictví, ale i v lesním hospodářství douglaska Pseudotsuga menziesii a v parcích a zahradách hojná borovice Pinus ponderosa zasahují svými areály výskytu z Kanady až téměř do středního Mexika. Z výše uvedených důvodů dřeviny odsud pocházející jsou většinou proto při introdukcích do jiných oblastí světa velmi plastické, přizpůsobivé, přivyklé na náhlé teplotní zvraty, sucho, horko i mrazy. A tak se v okolí Prahy bez mrazových poškození dá pěstovat nádherná borovice Pinus ayacahuite pocházející z Mexika a Guatemaly, ovšem dnes již jen za předpokladu dobré fungicidní ochrany vůči houbové chorobě rzi vejmutovkové, která je v dnešní době v některých lokalitách České republiky doslova katem většiny u nás pěstovaných severoamerických borovic s pěti jehlicem ve svazečku sekce Strobus jako jsou Pinus strobus, Pinus monticola, Pinus lambertiana, Pinus ayacahuite, Pinus strobiformis syn. Pinus ayacahuite var. brachyptera, ale i Pinus flexilis. Ale to odbočuji od těch výše uvedených severomexických borovic a jedlí. Již v únoru r. 1999 mi totiž pan Hubertus Nimsch, vedoucí lesního revíru Guentertal u Freiburgu SRN) a technický ředitel stejnojmenného arboreta rozkládajícího se na jihozápadních svazích německého pohoří Schwarzwald s hrdostí potvrdil, že se v Arboretu Guenterstal většina mexických endemických jedlí dobře daří a většina severomexických borovic z příbuzenstva Pinus ponderosa též!
Pochopitelně při zcela evidentní, trvající a na tempu nabírající změně klimatu střední Evropy umocněné mikroklimaticky příměstskou polohou velkoměst je introdukce nových dřevin a rostlin pouze jednou cestou, jak do budoucna udržet zelený charakter kultivované krajiny. Málo nebo téměř vůbec jsem se ve svých předchozích a především na jehličnany orientovaných článcích nezabýval plánovitou cílenou hybridizací dřevin za účelem zvýšení jejich mrazuvzdornosti a umožnění jim nastoupit dalekou cestu na sever a tak ovlivnit významně krajinotovrbu v obytných čtvrtích měst a ve vesnicích. Jsem toho názoru, že v naší krajině, krajinotovorbě a sadovnictví chybí velký nebo alespoň větší stálezelený strom. Stále se totiž setkáváme v městské zeleni pouze se stálezelenými dřevinami keřového charakteru, byť někdo ve vzrostlém exempláři nominátního druhu cesmíny Ilex aquifolium může vidět malý stálezelený strom. Abstrahuji úmyslně od některých přírodních i umělých hybridů mezi subtropickými stálezelenými duby a opadavými duby mírného pásu, které jsou zpravidla jen přes zimu zelené a koncem zimy stejně opadají, navíc ani nejlepší z nich Quercus turneri 'Pseudoturneri' neprokázal v našich podmínkách přílišnou životnost. Chtěl bych pozornost zahradnické, školkařské, sadovnické veřejnosti a moderních tvůrců krajiny obrátit jiným směrem. Možná, že si mnozí z nás vzpomenou jak v zahradách zemí Střeozemního moře nebo u Lago di Garda či Lago Maggiore obdivovali na zahradách štíhlý 5 - 10m vysoký a někdy i podstatně vyšší štíhlejší strom silně připomínající pokojovou „květinu“ našich babiček - klasický fíkus Ficus elastica. A to dokonce i tím nádherným leskem na svrchní straně listů tohoto neznámého stromu a jinou, zpravidla rezavou barvou na spodní straně listů. A často na povrchu těchto listů „plavalo“ i pár obrovských bílých až krémových květů připomínající leknín na vodní hladině. Mnozí z nás i já jsme si říkali, škoda, že takový strom nemůže přežít naše běžné zimy a hluboce jsme se mýlili. Jedná se o stálezelený strom, který se jmenuje šácholan (magnolie) velkokvětý - Magnolia grandiflora, jehož nominátní druh pochází z volné přírody z areálu táhnoucího se od východní části státu Severní Karolina na jih podél pobřeží Atlantiku až po střední Floridu a západně jižní polovinou států Georgia, Alabama a Mississippi, přes stát Louisiana až do jihovýchodního Texasu. Tento areál se vyznačuje vysokým počtem 210 - 240 dní naprosto bez mrazu, srážkami přes 1000mm ročně avšak dlouhým obdobím pozdně letního a podzimního sucha a zimními absolutními minimy nepřesahujícími -9 0C. Podmínky tedy na první pohled dávající málo šancí k aklimatizaci ve střední Evropě. Je pravdou, že ve Středomoří se pěstují většinou semenáče nominátního druhu a nebo též na zimu choulostivé kultivary 'Exmouth' a 'Florida Giant'. Ale často přímo v přírodním areálu výskytu Magnolia grandiflora se tento stálezelený nádherně kvetoucí strom setkává s opadavými druhy magnolií, které jsou již dávno ve střední Evropě i u nás aklimatizované a dobře přečkávají naše zimy. Jde o druhy Magnolia acuminata, Magnolia macrophylla, Magnolia fraseri aj., z nichž např. Magnolia acuminata se poměrně hojně jako okrasný strom vyskytuje v parcích města Olomouce. Na místě styku areálů Magnolia grandiflora s její opadavými sestrami vznikají i v přírodě samovolní kříženci, čehož si bílý člověk všiml od okamžiku, kdy jeho noha pořádně vstoupila na území dnešních jihovýchodních států USA. A bílý člověk, omámen nádherou druhu Magnolie grandiflora si přál těšit se z její krásy i dál na sever, třeba v zahradách a městech zahradního státu New Jersey a megapoli New York, kde zima často překvapí mrazem kolem minus pětadvaceti pod nulou, avšak vegetační období je delší než ve střední Evropě. A příroda člověku napomohla, když mu ukázala hybridy vzniklé ve volné přírodě, u kterých brzy člověk rozpoznal jejich větší odolnost vůči mrazu. A člověk přírodě trpělivě napomáhal prováděl cílevědomou hybridizaci a hlavně pod dojmem nesmírné krásy této velkokvěté stálezelené magnolie neztrácel trpělivost, když musel čekat poměrně dosti dlouho na to, až hybridní stromy poprvé zakvetly a zaplodily. Čtenářům prozrazuji že magnolie velkokvětá zpravidla začíná kvést až jako nikoliv úplně mladý strom. A tato cílená hybridizace probíhala pomalu a jistě již od 18. století po generace a samozřejmě, že v dalších etapách ty tak zvané F1 hybridy sloužily k často velmi časově náročné mnohanásobné zpětné hybridizaci. A je velmi zajímavé a výmluvné, že se do procesu hybridizace získání vůči mrazu odolným hybridům Magnolia grandiflora zapojil i profesor M. DIRR vyšlechtěním kultivaru Magnolia grandiflora 'Spring Hill'. Profesor M. Dirr je znám především naší ovocnářské veřejnosti cílenou složitou zpětnou hybridizací kulturních sort jabloní s druhem Malus floribunda, prováděnou na půdě Rutgers University, New Jersey s cílem získání hybridů jabloní resistentních vůči houbovým chorobám. Vždyť profesor M. Dirr spolupracoval i s našimi předními šlechtitelskými pracovišti na novošlechtění ovocných druhů a to nejen jabloní. A tak se za stovky a desítky let dospělo v období kolem poloviny minulého století k hybridům Magnolia grandiflora, jejichž kultivarové názvy jako např. Magnolia grandiflora 'North' nebo Magnolia grandiflora 'Twenty Four Below' napovídají mnohé. Kultivar 'North' přežil v severním Ohio mráz minus třicet pět stupňů pod nulou a vytvořil na severoamerickém kontinentu rekord nejnižší teploty, kterou byl schopen přežít velký stálezelený strom. Jedna belgická školkařská firma tento kultivar doporučuje i do vyšších chladných poloh belgického pohoří Ardennes, (tedy do vnitrozemí a podmínek srovnatelných s podmínkami např. Prahy - pozn. autora). Kultivar 'Twenty Four Below' přežil v Knoxville ve státě Tennessee mráz –24 0F, což je –31 0C. Dalšími kultivary magnolie velkokvěté přežívající teploty až -30 0C jsou 'Blackwell', 'Bracken's Brown Beauty' - u něj profesor M. Dirr prověřil mrazuvzdornost - 31 0C při hluboké dormanci, dále 'Opal Haws', 'Simpson's Hardy', 'Spring Grove'. Dokonce i stát tak na severu, jako je Kanada, má svůj národní kultivar 'Victoria', vzniklý na území kanadské provincie Britská Kolumbie na ostrově Vancouver v r. 1930 a pojmenovaný podle hlavního města ostrova Vancouver. A tento kultivar je zajímavý, že přežívá perfektně mráz až do -25 0C bez ztráty olistění a absolutně při ztrátě olistění snese dále teplotu ještě o 4 stupně nižší.
Možná, že nyní čtenáře napadne otázka, zda a jak je možné vůbec exempláře tohoto stromu v Evropě sehnat. Moje odpověď je, že docela snadno a nikoliv v přímořském a plochém Nizozemí, které neskýtá často rostlinám odsud k nám dovezeným svými velice mírnými zimami naději na jejich přežití v naší běžné české zimě. Takže, v Belgii, v městě Enghien ve vyšší poloze pohoří Ardennes existuje školkařská firma Pepinieres Penninckx mající velice obsažné a poutavé www. pages, z nichž jsem čerpal materiál i pro tento článek. Firma se specializuje na další, původem subtropické dřeviny, o kterých jsme si mysleli, že v našich podmínkách přežijí pouze jako hrnkové rostliny na zimu uklizené do teplejších prostor.V nabídce této ardenské firmy se objevuje Lagerstroemia x egolfii a její kultivary, což je kříženec u nás známe hrnkové rostliny Lagerstroemia indica, a u tohoto hybridu a jeho kultivarů se Dr. Egolfovi v USA podařilo vyšlechtit mimořádně krásnou, nemocem odolnou a od konce července do poloviny října kvetoucí dřevinu, která přežívá mráz až -20 0C. Fotografie této krásné dřeviny jsou snad dosti výmluvné. Již aby se objevila v nabídce našich zahradnických podniků. Dále nám tato belgická firma může nabídnout i kultivar Albizzia julibrissin 'Ernest Wilson', který se proslavil v severní Evropě tím, že přežil v zimě 1984/1985 mrazy až -30 0C a dále svým bohatým kvetením květů růžovolososovočervené barvy od začátku července do poloviny září. Firma doporučuje, aby půda kolem tohoto stromku zůstala volná a osluněná, aby byla sluncem dobře prohřívaná, což přispívá k bohatosti kvetení i dobrému vyzrávání letorostů. A jen pro zajímavost uvádím, že se Albizzia julibrissin 'Ernest Wilson' objevila letos na jaře v nabídce firmy Okrasné rostliny (Ing. Šárka Hanzlíková a Mgr. Petra Šimková) ze Štěpánkovic na severní Moravě, jejíž E-mailová adresa je: okr.rostliny@volny.cz. Vyjadřuji tímto svůj hluboký obdiv majitelkám firmy za to, že sledují nové směry v okrasném zahradnictví a přizpůsobují tomu svoji nabídku.
Zavedení Magnolia grandiflora by znamenalo introdukovat do našich středoevropských podmínek první velký stálezelený strom a zároveň v létě poměrně po dlouhé období nádherně obrovskými jednotlivými květy strom kvetoucí, prostě něco, co zde dosud nebylo a není a podle zkušenosti belgických zahradníků to, co má reálnou naději se u nás - a to i s přihlédnutím ke globálnímu oteplování a mikroklimatickému vlivu velkých měst - rychle prosadit. Jde o dřevinu svými kultivary již dávno kulturní a zvyklou tedy zahradnickému způsobu pěstování, zejména vhodnou do blízkosti sálavého tepla jižních stěn budov, dobré zahradnické půdy pokud možno nikoliv alkalické, nýbrž mírně kyselé a s nízkým obsahem vápníku a vyšším obsahem železa. Její výhodou je, že snáší při celkovém dostatečném množství srážek a mírné doplňkové umělé závlaze i delší období sucha.
V této souvislosti mi napadá, že hromadná introdukce prvního velkého stálezeleného stromu do ČR by mohla získat i podporu nějaké oficiální instituce, např. Ministerstva životního prostředí ČR, případně i Ministerstva zemědělství ČR a že by možná nebylo od věci získat pro takový zahradnicko-zemědělský projekt hromadné introdukce nového druhu finanční prostředky ze strukturních fondů Evropské Unie např. z nějakého toho tkzv. předvstupního fondu. Podle mého názoru není optimální z hlediska aklimatizace druhu Magnolia grandiflora u nás volit cestu hromadného importu, nýbrž zvolit cestu pěstování sazenic Magnolia grandiflora u nás doma a fondy z EU získat na financování nákupu celé množárenské pěstební technologie, včetně detailního a úplného know-how a licencí na množení mezinárodně registrovaných a patentově chráněných kultivarů. Na otázku, kam a do jaké klimaticky teplé a půdně vhodné oblasti, resp. do jakého zemědělského podniku zavést pěstební technologii, mne napadá jedna odpověď. Tam a do takového podniku, kterému se následkem vzrůstu průměrných teplot vegetačního období za poslední tři roky přestává dařit pěstování chmele.
Rád bych vyvolal na téma hromadné introdukce Magnolia grandiflora do našich podmínek diskusi, k níž jsem výše snesl mnohé racionální argumenty a na tomto místě sám za sebe přináším i jeden argument vyloženě emocionální - pro mne není v zimní přírodě zahrady smutnějšího pohledu než na opadaný listnatý strom a jeho holé větve. Oč veselejší by mohlo být naše životní prostředí v zimě, kdyby se v našich parcích, zahradách, soukromé i veřejné zeleni objevily stálezelné stromy Magnolia grandiflora. Proto kopii tohoto rukopisu zasílám i RNDr. Liboru Ambrozkovi, ministru životního prostředí ČR, paní senátorce Ing. Heleně Roegnerové a Ing. Bohumilu Rešovi, pracovníku A.O.P.K. ČR.
