Rodu Bergenia náleží zhruba deset druhů rostoucích ponejvíce ve středoasijských velehorách. Bohaté odrůdové sortimenty jsou poměrně nedávnými výstupy práce německých, anglických a holandských šlechtitelů, vycházejí ale ze starých hybridů, vznikajících od poloviny předminulého století křížením B. crassifolia s B. stracheyi, B. purpurascens a B. ciliata. Review podává přehled o původních taxonech, dokumentuje vznik hybridů a přibližuje britská a holandská odrůdová hodnocení, tabulky dokumentují okrasnou hodnotu 98 zahradních odrůd.
Velikými a masitými listy, probarvovanými k podzimu do celé palety odstínů červeně, zdobí sibiřské bergénie zahradu celoročně. Nadto se ale časně zjara rozvíjejí mezi listy stěsnané vrcholíky s desítkami velikých, svítivě vybarvených květů na silných, nezřídka zářivě červených stoncích – a tehdy bývá skutečně co obdivovat. Úhledně vykrouženými petaly připomínají bergénie ty nejkrásnější z lomikamenů, s nimiž ostatně bývaly dlouho spojovány (ještě Engler & Irmscher, 1919). Přesto právě lomikamenům se v celé čeledi zdají být příbuzné nejméně: data molekulární (Soltis & al., 1993; Johnson & al., 1994) i karyologická (Soltis, 1993) dnes ukazují, že jsou mnohem bližší nepříliš podobným mukdeniím, darmerám anebo rodgersiím v heucheroidní vývojové řadě.
Původní druhy
Všechny bergenie jsou charakteristické silnými plazivými oddenky, nápadně velkými tuhými listy a masitými stonky s množstvím velikých, pětičetných, diplostemonických květů v cymosních květenstvích. Recentně rod podrobila revizím Borissova (1956) a později Yeo (1966), popisující vedle šesti druhů také řadu zahradních hybridů. Konečně Pan (1988) rozpoznává devět druhů, rozdělovaných do pravděpodobně parafyletických sekcí Scopulosae, Bergenia a Ciliatae, a desátý popsal ze Sichuanu (Pan, 1994).
Sekci Scopulosae, lišící se od ty¬pové skupiny jen zcela lysými květenstvími, zastupuje jediný a doposud nepěstovaný taxon – Bergenia scopulosa T.P.Wang. – vystupující na lesnatých svazích quinlingských horských hřebenů k 3400 m nadmořské výšky.
Druhy typové sekce Bergenia mají celokrajné nebo vroubkované, trichomů prosté listy, květy mají žláznatě chlupaté stopky a kalichy. Bergenia crassifolia (L.) Fritsch je nejpěstovanějším taxonem s velikými, široce obvejčitými nebo téměř okrouhlými listy s okrouhlou či klínovitou bází. Zvonkovité, obvykle poniklé květy ve stažených latách, podpíraných na červeně naběhlých, až půl metru vysokých stoncích nápadnými toulci, jsou růžově purpurové, u některých východoasijských populací bledě růžové (B. koreana Nakai) až temně purpurové (B. pacifica Kom.). Na zalesněných severních svazích středoasijských a sibiřských hor porůstá skalní suti do 2000 m n.m., někdy v souvislých porostech údajně o několika čtverečních kilometrech (Borissova, 1956). Bergenia cordifolia (Haw.) Sternb. bývá o poznání robustnější, má okrouhlé, puchýř¬natě prolamované listy se ztlustlými okraji a srdčitými bázemi, sytě růžové květy jsou v rozvolněných latách vzpřímeně postaveny; přesto ji Pan (1988) i Pan & Soltis (2002) považují za altajskou rasu předešlého druhu. Také ona je rozšiřována v klonech s květy bledě růžovými (‘Profusion’) a od roku 1880 temně purpurovými (‘Purpurea’). Do zahrad byly oba druhy nejspíš uvedeny společně už před rokem 1762. Bergenia purpurascens (Hook.& Thoms.) Engl. má neveliké obvejčité listy s klínovitě staženými bázemi, nad nimiž vysoko vyrůstají sytě červené stonky s velikými, poniklými, svítivě purpurovými zvonkovitými květy s nápadně žláznatými kalichy. Obývá tibetské vysokohorské pastviny, řídké subalpinské křoviny a kamenité hole, odkud po himálajských svazích vystupuje k 4800 m nadmořské výšky v horách nepálských a myanmarských. Pěstují se zpravidla yunnanské populace s květy bledšími, zato s listy v zimě zářivě červenými (Laar, 1973), množené kdysi pod jménem Bergenia delavayi (Franch.) Engl.
Druhy sekce Ciliatae mají listy s krátkými, pochvatě ligulátními řapíky po obvodu či alespoň na pochvách brvité, květní stopky a kalichy jsou zpravidla žláznaté. Bergenia stracheyi (Hook.& Thoms.) Engl. má lysé, opakvejčité listy s brvitě pilovitými okraji, často vyvíjí po několika květenstvích z listové růžice. Na růžově stínovaných, žláznatých stvolech nanejvýš čtvrt metru vysokých přináší množství bílých nebo bledě růžových, poniklých, úzce zvonkovitých a vonných květů. Na vlhkých skalách tibetských a pamírských horských sklonů roste mezi 3500 až 4500 m nadmořské výšky. Bergenia emeiensis Wu & Pan má brvité pouze pochvy na řapících úzce obvejčitých, v zimě nečervenajících listů, květy v nepříliš bohatých latách jsou poniklé a nápadně veliké. Přestože byla sbírána v posvátném pohoří Omei už v roce 1935 (Ogisu & Rix, 2007), rozpoznána a popsána byla o půl století později a do zahrad uvedena teprve před patnácti lety. Bíle kvetoucí typové populace, množené pod jménem ‘Snow Chimes’, vystupují jen zřídka nad 1600 m n.m. Ze strmých západních sichuanských hřebenů popsaná růžově kvetoucí varieta vystupuje na lesnatých svazích podstatně výše, údajně až k 4200 m n.m. (Pan, 1994); dnes je také ona zámořskými školkami šířena pod jménem ´Apple Blossom´ (Campell & Kizilkaya, 2004). Jiný sichuanský endemit, sytě růžově kvetoucí Bergenia tianquanensis Pan s listy hrubě zubatě vyřezávanými a po okraji jen při bázi brvitými, byl rozpoznán ještě později (Pan, 1994) a nabízen je dosud vzácně několika málo britskými školkami. Ani další příbuzné druhy ze subalpinských poloh středoasijských velehor, purpurově kvetoucí tianshanská Bergenia ugamica Pavlov a bělokvětá pamírská Bergenia hissarica Boriss., nejsou ještě v kultivaci příliš zavedeny. Bergenia ciliata (Haw.) Sternb. je extrémně proměnlivý taxon s listy v zimě zatahujícími a brvitými nejen po obvodu, ale i po téměř okrouhlých čepelích. Bílé anebo do růžova zabarvené květy jsou široce zvonkovité se žláznatými, často červenými kalichy. Roste na skalnatých západohimálajských svazích, zřídka vybíhá nad 2700 m a v květu často namrzá, významné jsou ale její hybridy. Do zahrad byla uvedena už roku 1819 a pod jménem B. thysanodes Schneider jsou pěstovány i její klony s listy hustě a měkce žláznatě pýřitými. Bergenia pacumbis (Buch.-Ham.) Wu & Pan byla donedávna považována za lysou rasu předešlého druhu s listy jen v náznaku brvitě pilovitými a s lysými květními kalichy; i ona kvete bíle nebo růžově a roste v tibetských a západohimálajských lesích, kde jen vzácně vystupuje nad 2500 m n.m. Pěstována je od roku 1823.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 5/2011.
Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici
