Začnu příběhem. Mám kamarádku. Je to právnička. Když jsme se před mnoha lety potkali v zaměstnání, bydlela v panelovém domě a chtěla nějakou květinu na balkon. Zanedlouho přišla a prosila o novou, ta první jí uschla. To se opakovalo několikrát, až jsem jí navrhl, ať si pořídí umělou. Nevzdala to a ke znalosti paragrafů přidala i základní znalosti péče o rostliny. Pořídila si zahrádku a zasela první semínka. Naše debaty se potom točily hlavně okolo zázraku, jak z malého semínka vyrostla taková krásná velká květina.
Lidé se dělí na dva druhy. Na ty, kteří chtějí vlastnit zahradu jako jakékoliv jiné zboží. Jako obraz k reprezentaci či jako nábytek. A potom na ty druhé, kteří pochopili, že zahrada je jiná – je živá, vyvíjí se, a uchvátil je právě ten život, proměny a proces rození a zanikání, ta velká květina z malého semínka vlastnoručně zasazeného do půdy. Ke které skupině člověk patří, závisí asi na mnoha okolnostech, mimo jiné i na jakési vyzrálosti osobnosti, o které se zmiňuje Karel Čapek. Ona vyzrálost není jistě dána jen věkem, někdo dozraje velmi brzo, jiný nedozraje nikdy.
Text
Ing. Samuel Burian,
autorizovaný architekt pro zahradní a krajinářskou tvorbu, soudní znalec pro obory ochrana přírody a ekonomika – oceňování ekologické újmy
Celý článek naleznete v časopise Zahradnictví č. 1/2018.
