Jedle bělokorá se v minulém století potýkala s velkými výkyvy vitality a zdravotního stavu, což v kombinaci s pro ni nevyhovujícími hospodářskými opatřeními vedlo k úbytku jejího zastoupení v lesích nejen na našem území, ale i např. ve Španělsku, Itálii a Rumunsku, Slovinsku, Chorvatsku nebo na Slovensku.
V posledních dekádách se však zdravotní stav jedle zlepšuje, a to především ve srovnání se smrkem ztepilým nebo borovicí lesní. Setrvávajícím faktorem limitujícím rychlejší návrat jedle na odpovídající stanoviště je silné poškozování zvěří.
Pro pěstování jedle bělokoré je velmi důležitá její schopnost snášet stín. Při lesnickém hospodaření s jedlí toho lze využít i pro samovolnou diferenciaci mladých porostů vzniklých a odrůstajících pod clonou mateřského porostu.
Podobně lze postupovat i v případě podsadeb nebo podsíjí jedle pod dospělé (například smrkové nebo borové) nebo tzv. přípravné (například březové nebo osikové) porosty s tím, že nedojde k jednorázovému nebo příliš rychlému odclonění. V takových diferencovaných porostech pak nemusí být výchovná opatření tak naléhavá a nákladná.
Se současným nízkým zastoupením jedle zejména v dospělých porostech však nelze spoléhat pouze na obnovu přirozenou nebo podsadby a podsíje. Přímá výsadba na menší částečně stíněné obnovní prvky je pro navýšení zastoupení jedle nutnou alternativou.
U takto vzniklých porostů, tj. výsadba v kotlíku nebo na menší holinu, stejně jako u rychle nebo jednorázově odcloněných nárostů nebo kultur však již nelze spoléhat na samovolnou diferenciaci a upozadění aktivní výchovy je rizikové.
Zkušenosti s výchovou zejména nejmladších jedlových mlazin na našem území jsou však kvůli jejímu aktuálně nízkému zastoupení omezené. Proto vědci z Výzkumné stanice Opočno, VÚLHM, v. v. i., založili pokusné plochy na celkem jedenácti lokalitách a sledovali jejich vývoj po zásazích s cílem zjistit, jak se výchova projevila na tloušťkovém přírůstu, štíhlostním kvocientu a korunovém poměru uvolněných jedinců.
Zdroj: VÚLHM
