Abiotické poruchy (abionózy, neparazitní poruchy), dříve označovány především jako fyziologické poruchy, jsou takové poruchy zdravotního stavu rostlin, které jsou způsobovány neinfekčními (abitickými, neparazitními) příčinami. Nejedná se proto o choroby, které způsobují patogenní agens (především viry, fytoplasmy, bakterie a houby), ani o poškození způsobované živočišnými škůdci, ale o poruchy, které jsou mechanického, fyziologické, chemického, agrotechnického, výživářského (karenčního), pěstitelského, genetického nebo i jiného původu.
Společným znakem většiny abionóz je velmi nesnadná diagnostika. Většinou není problém určit živočišného škůdce a při současné úrovni diagnostických metod dokáží odborníci diagnostikovat prakticky všechny původce chorob, včetně těch, jejichž původce neuvidíme ani tím nejlepším světelným mikroskopem. Určování příčin neparazitních poruch je však zcela odlišné a v mnoha případech i velmi nesnadné, ne-li zcela nemožné. V mnoha případech nelze dokonce na prvý pohled ani určit, zda se jedná o neparazitní poruchu nebo chorobu (např. virovou) či poškození jiným škodlivým organismem. Proto je velmi často třeba nejprve známými a dostupnými diagnostickými metodami vyloučit, že se nejedná o chorobu infekčního původu a teprve potom se daným problémem zabývat jako abiotickou poruchou. Celou problematiku neparazitních poruch pak ztěžují i skutečnosti, že některé mají souběžně více příčin a samozřejmě jsou i takové, a není jich málo, u kterých příčiny jsou doposud neznámé nebo názory na jejich příčiny se značně různí.
Z těchto všech důvodů je zřejmé, že určování příčin abiotických poruch rostlin vyžaduje značné praktické zkušenosti. V každém případě je třeba znát co nejvíce o určité plodině, včetně požadavků na výživu, na půdní a klimatické podmínky, o odrůdových odlišnostech, o specifických požadavcích na jednotlivé agrotechnické zásahy atd. Především z důvodu usnadnění diagnostiky jednotlivých abiotických poruch, bylo vypracováno několik systémů třídění abionóz. I když jednotlivé tyto systémy se někdy částečně odlišují, výrazné rozdíly mezi nimi nejsou.
Povětrnostní (meteorologické) faktory
Mrazová poškození
Poruchy způsobované těmito faktory jsou relativně velkou a častou skupinou. Zejména u teplomilných druhů zeleniny v časném jarním nebo pozdním podzimním období dochází k mrazovému poškození a to již i při poměrně nízkém poklesu teplot pod nulu. Minusovými teplotami však mohou být poškozovány i některé typické mrazuvzdorné druhy. Tak např. růžičková kapusta je poškozována mrazy především až koncem zimy, kdy dochází ke střídání nízkých teplot v noci s intenzivním slunečním osluněním v průběhu bezmračných dnů. Ochranou proti tomuto poškození je buď sklizeň před nástupem intenzivnějšího slunečního svitu nebo pěstování odrůd, které svými listy zakrývají růžičky. Na menších plochách je pak možné provádět i mechanické zastiňování rostlin, především z jejich jižní strany. Za mrazuvzdornou zeleninu je považován i pór. Avšak v stávajícím dostupném sortimentu odrůd je jich jen málo, které jsou tak mrazuvzdorné jako stará klasická odrůda ‘Elefant‘ (u nás byla registrována již v r. 1941) a některé odrůdy dokonce nesnášejí ani slabé mrazíky. Za zimovzdorné jsou považovaný odrůdy ozimého typu česneku. Jestliže se ale česnek vysadí příliš brzo a ještě do příchodu mrazů vzejde, může k jeho poškození mrazy dojít. Taktéž odrůdy pocházející z odlišných klimatických podmínek jsou k mrazům většinou náchylné.
Chladová poškození
Některou zeleninu však poškozují nejen teploty vysloveně pod nulou, ale i teploty nad bodem mrazu. Tato poškození jsou typická především pro teplomilné druhy zeleniny, jako je paprika, rajčata, okurky, tykve a lilek. Rostliny při poklesu teplot pod určitou hranici přestávají růst, opadávají na nich květy a plody a v některých případech ze zbarvují do fialova, především z důvodu stimulované produkce antokyanů. Plody rajčat někdy mají vlivem chladna drsný povrch, což je zaměňováno s některými virózami (především virovou mozaikou vojtěšky – AMV). Specifickým případem chladového poškození je žloutnutí listů u žlutoplodých cuket (tzv. chilling efekt). První listy, které vyrůstají ještě za chladnějšího počasí, jsou různě intenzivně zbarvovány do žluta. Při šlechtění těchto odrůd byla do nich žlutá barva vnesena z druhů, které jsou extrémně citlivé na nízké teploty a vzniklé žlutoplodé odrůdy si tuto citlivost podržely.
Vysoké teploty
Rostliny jsou však poškozovány nejen nízkými, ale někdy i vysokými teplotami. Kromě případů poruch větrání skleníků a fóliovníku, kdy mohou být zničeny celé rostliny, se to stává v případech, kdy po dlouhodobějším bezslunečném počasí následuje intenzivní sluneční svit nebo při dlouhodobých vysokých teplotách (např. rok 2007). Za těchto podmínek mohou být intenzivním slunečním svitem poškozeny i tak teplomilné druhy zeleniny, jako jsou např. listy fazolu a papriky nebo i plody rajčete. V některých letech dochází k slunečnímu úžehu i u cibule kuchyňské, kdy jsou poškozovány její cibule ponechané po vytažení z půdy volně ležet na poli. Poškozovány jsou především odrůdy s tmavými povrchovými suchými suknicemi (tmavočervené nebo intenzivně hnědé). Sluneční záření spojené s odkrytím vnějších dužnatých suknic má za následek zelenání cibulí. Obdobně, zelenání kořenů mrkve je způsobeno vystavením “hlav” kořenů světlu. Za chladného počasí se však v osvětlených částech nevytváří chlorofyl, ale antokyany, a exponované části pak nezelenají, ale zbarvují se do purpurové barvy. Kromě toho je známé i tzv. vnitřní zelenání kořenů mrkve (především v horní části středového válce), jehož příčina není přesně známá a jsou k němu náchylné jen některé odrůdy.
Nedostatek a nadbytek vláhy
Ten se projevuje všeobecně známými symptomy – špatným vzcházením, zpomaleným růstem, vadnutím, které může být vratné (reverzibilní) nebo nevratné (ireverzibilní), sníženou kvantitou i kvalitou sklizně a někdy i úhynem. I když většina druhů zeleniny ke svému zdárnému růstu a vývoji potřebuje dostatek vláhy, může v některých případech být nepříznivá i nadměrná vláha, především proto, že kořeny rostliny při ní trpí nedostatkem potřebného vzdušného kyslíku. Příliš rozmáčená půda, zejména ve spojitosti se silnějším pohybem vzduchu (větrem), má za následek vyvracení rostlin, které se projevuje především u růžičkové kapusty, ale i u hlávkového zelí a hlávkové kapusty. Nadbytek vody v rostlinných pletivech však způsobuje i méně známé bradavičnaté zduřeniny, odborně označované jako intumescence. Nejčastější jsou u brukvovité zeleniny, ale zde se nesmí zaměňovat s obdobnými příznaky, které na hlávkovém zelí způsobují třásněnky. Silné přívalové deště nejen mechanicky poškozují jemnější druhy zeleniny, ale znehodnocují ji i znečištěním půdou. V záplavových oblastech se můžeme setkat i s úhynem rostlin, které byly určitou dobu pod vodou. Speciální formou vodních srážek jsou kroupy. Při silnějším krupobití jsou mechanicky poškozovány všechny druhy zeleniny, avšak i velmi slabé krupobití poškozuje druhy s křehkými (např. salát, špenát nebo i cibule) nebo velkými listy (např. některé tykve a reveň rebarbora). Pro některé druhy zeleniny je škodlivé přílišné kolísání vláhových poměrů, které vede k praskání hlávek (zelí a kapusta), kořenů (především mrkve), bulev (zejména kedlubnu, ředkviček a ředkví) a plodů (hlavně rajčat). U cibule kuchyňské může mít extrémní kolísání vláhových poměrů za následek vyhřeznutí podpučí cibulí nebo dokonce sklovitost cibulí. Vlhkost vzduchu se většinou projevuje nepřímo – vysoká vzdušná vlhkost podporuje výskyt houbových chorob, kdežto nízká vzdušná vlhkost výskyt živočišných škůdců.
Mechanická poranění (traumata)
Jsou poměrně dobře identifikovatelnou skupinou. Patří k nim především mechanická poškození způsobená otlakem nebo úderem, ale i např. silnějšími větry, kdy dochází k lámání jednotlivých částí nebo celých rostlin. U polních okurek již i při sebemenším pohybu vzduchu velmi často dochází vlivem drsného povrchu listů ke vzájemnému mechanickému odírání listů, které je pak někdy zaměňováno s bakteriální skvrnitostí.
Půdní faktory
Zde je třeba se zmínit především o vlivu zasolení půd (salinitě). V zelinářství k nadměrnému zasolení přichází v úvahu zejména v rychlírenských prostorách, kde převládá výpar vody z půdy nad jejím příjmem. Rostliny rostoucí v těchto půdách jsou poškozovány vysokým osmotickým tlakem půdního roztoku, který je vyšší než tlak rostlinné buněčné šťávy. Ze zeleniny je na zasolení půdy nejcitlivější salát. Vysoká zasolenost se většinou omezuje promýváním půdy větším množstvím vody, preventivně pak vhodnou výživou, zejména nepřehnojováním dusíkatými a draselnými hnojivy.
Všeobecně je známo, že těžké a kamenité půdy jsou příčinou větvení kořenů, především mrkve a petržele, ale někdy i ředkví, salátové řepy, vodnice, tuřínu a další kořenové zeleniny.
