Šestým rokem mají Ivana Spitzer Ostřanská a Lukáš Spitzer v Halenkově na Vsetínsku tradiční valašskou sušárnu ovoce. Oba pracují v Muzeu regionu Valašsko. "Lidé se nás jako muzejníků začali ptát, co je to za zajímavé stavbičky, ze kterých se někdy na podzim kouří na valašských kopcích. Začali jsme se jimi zabývat šířeji a zjistili jsme, že je jich ještě docela dost," řekla Spitzer Ostřanská. Od známých před několika lety získali nefunkční sušárnu ovoce, přestěhovali ji na svůj pozemek a zprovoznili.
Sušárna byla ve špatném stavu, pec byla probořená. Podařilo se zachránit některé dřevěné prvky, další části nahradilo dřevo z jiných objektů. "Použili jsme staré desky a staré tašky. Udělala se nová pec," uvedl Spitzer.
"Naše sušárna je menší, vejde se tam zhruba 400 kilogramů čerstvého ovoce. Usušit jde ledasco, na Valašsku se suší tradičně především švestky, jablka a hrušky. Švestkami se začíná, podle sezony dozrávání už někdy v září, letos se suší trošku později. Švestky jsme nesušili vůbec, hrušky taky ne, letos sušíme jen jablka," uvedla Spitzer Ostřanská. Švestky se podle ní suší vcelku a trvá to tři nebo čtyři dny. Jablka je třeba překrojit a zbavit jádřince, podle velikosti se suší dva až tři dny. Hrušky se suší tři nebo čtyři dny, když se suší vcelku, trvá to až týden.
Sušárnu je potřeba dopředu roztopit. "Také mít zkontrolovanou pec, aby nekouřila do sušicí komory, protože poté ovoce načichne kouřem a není moc chutné. Je třeba přikládat čtyřikrát až pětkrát denně, dnes je výhodou mít pec z šamotových cihel, které nakumulují teplo," uvedla Spitzer Ostřanská. V minulosti bylo třeba přikládat i v noci a lidé proto v sušárnách i spali. Topit se musí opatrně, aby se ovoce nespálilo, na druhou stranu v nižších patrech blíže u podlahy může plesnivět. "Zezačátku jsme toho hodně zničili. Metodou pokus omyl jsme se dostali k ucházejícímu výsledku," uvedla Spitzer Ostřanská. Část usušeného ovoce rozdají, sušárnu využívají také jejich známí.
Sušení ovoce bylo v minulosti velmi rozšířené až do 20. let. minulého století. Lidé ho jedli celý rok. Ostatní způsoby jako zavařování nebo konzervování se rozšířily později. Výhodou sušení bylo, že se dalo zpracovat i otlučené ovoce, které nebylo možné skladovat na zimu. Sušení ovoce bylo také společenskou událostí, kdy se hospodáři na podzim scházeli, sušili dohromady a besedovali. "Ve velkých sušárnách u větších gruntů se člověk bez pomoci neobešel. Lísky byly velké i přes dva metry a na to se nasype přes sto kilo ovoce, s tím jeden člověk nehne. V sušárnách byly také často varny povidel, které bylo třeba míchat," uvedla Spitzer Ostřanská.
Tradičních sušáren ovoce v posledních letech ubylo, na druhou stranu se po sušeném ovoci i sušárnách zvyšuje poptávka a lidé sušárny obnovují, vznikají i zcela nové. V oblasti jsou jednotky funkčních sušáren, desítky jich však jsou v provozuschopném stavu. Na vsetínském zámku je výstava věnovaná historii i současnosti sušení ovoce nejen na Horním Vsacku. V listopadu tam bude pokřtěna kniha s touto tematikou.*
