Ovocné druhy mají často v Japonsku kromě ovocného hlediska hlubší význam – kulturní. Největší pozornosti se dostává peckovinám, a to zejména v době jejich kvetení, kdy se stávají vyvrcholením oslav celonárodního svátku Hanami.
Peckové ovoce
Skupina druhů peckového ovoce má v Japonsku mimo ovocného hlediska další značný význam spojený s místní kulturou, a to v obdivu a úctě těchto stromů v době květu a rovněž v některých případech i pro estetickou hodnotu v čase podzimního vybarvování listů. Jarní doba květů japonských meruněk a třešní sakur patří mezi národní svátky. V produkci ovoce vévodí broskvoně. Přes klesající produkci, která je dána též markantním snížením průměrné spotřeby čerstvých broskví v zemi (2,3 vs. 0,6 kg/rok v porovnání let 2008 a 2017) je jejich import minimální (necelé 1 % spotřeby). Export místních broskví dosahuje více než desetinásobku dovozu, přestože není vysoký (1700 t v hodnotě 14 milionů USD). Necelých 10 % úrody je nekomerčního samozásobitelského původu, což v Japonsku není u ovoce častý jev. O méně vyšší podíl představují z tržní produkce plody určené ke zpracování (kvalitativně stolním účelům nevyhovující plody). Naopak 20 % úrody je zařazováno mezi prémiovou kvalitu. Aktuální pěstitelská plocha je mírně nad deseti tisíci hektary s tím, že převážně horská oblast středního Honšú představuje téměř 70 % sklizně a jižní Honšú dalších 15 %. V uvedených horských oblastech se dociluje lepší chuťové kvality plodů díky sladkosti způsobované výraznějšími rozdíly v denních a nočních teplotách. Výnosové parametry jsou ale dosahovány výše v rovinatých oblastech prefektury Fukušima. Ve spotřebitelských preferencích je hlavním faktorem u broskví nikoliv velikost, ale sladkost. Sklizeň broskví je od počátku června do září, přičemž broskve zrající ve sklenících jsou uváděny na trh již koncem dubna. V konvenční době zrání kromě letních dešťů na místních trzích nabídka koliduje se spotřebitelsky velice konkurenčními melouny a hrozny. Odrůdový sortiment je široký, ale nejdůležitějším kultivarem je žlutomasý Hakuho. Mezi další hlavní patří Ogon a z bělomasých Akatsuki. Prakticky všechny odrůdy v pěstování jsou zdejšího původu, což je v případě mezinárodního srovnání poměrně výjimečné. Oproti broskvím jsou málo rozšířené nektarinky (150 ha s roční sklizní do dvou tisíc tun) s tří čtvrtinovým podílem v prefektuře Nagano. Pěstování nám známých meruněk není pro vlhký průběh vegetace v Japonsku široce rozšířený. Nahrazuje je dříve samostatný poddruh meruňky, meruňka korejská – meruňka ansu, která má mírně odlišné plody od našich, ale podstatně lépe zvládá zdejší klima. V našich podmínkách je naopak spíše raritní meruňka japonská – meruňka ume, která je v Japonsku hojně pěstovaná, má značný kulturní a spotřebitelský význam, ale charakterem plodů je velmi vzdálená od našeho pojetí meruněk. Rozdílná kromě chuti je též velikost plodů dosahující obvykle jen 2–3 cm v průměru. Sami Japonci ji nazývají švestkou a její nezralé či zralé plody jsou určené ke zpracování různými způsoby, například fermentované, ve slaném octovém nálevu, solené a posléze na slunci sušené nebo k výrobě tradičního „švestkového“ vína či likérů, octů. Výrobky z tohoto ovoce patří neodmyslitelně mezi atributy japonské gastronomie. Dřevina se vyznačuje značnou odolností vůči moniliím a dozrává s počátkem letních dešťů (v japonštině je toto klimatické období označované termínem švestkový déšť). Zároveň má velmi krátkou zimní dormanci a začíná kvést jako první z ovocných druhů, často již v předjaří.
Text Ing. Jiří Kaplan
Foto (zdroj: Adobe)
Celý text článku včetně ilustračních fotografií naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 10/2021.*