Jizerskohorské bučiny byly 28. července zapsány na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Jsou největším chráněným územím v Jizerských horách a současně patří mezi několik největších národních přírodních rezervací v České republice. Jejich území je pozoruhodné smíšenými a bukovými lesy rostoucími na strmých svazích s unikátní geomorfologií a také pestrou faunou.
Rezervace Jizerskohorské bučiny je první čistě přírodní českou památkou zapsanou na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Přírodní části obsahují také Hornická kulturní krajina Erzgebirge/Krušnohoří (zapsáno 2019), Kladrubský hřebčín (2019), Komplex Arcibiskupského zámku a Květné a Podzámecké zahrady v Kroměříži (1998) nebo Lednicko-valtický areál (1996).
Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny vznikla 16. srpna 1999 sloučením původních sedmi rezervací - Špičák, Stržový vrch, Poledník, Štolpichy, Tišina, Frýdlantské cimbuří a Paličník. Celé území s plochou zhruba 27 kilometrů čtverečních se rozprostírá v pásu dlouhém asi 15 kilometrů od Oldřichova v Hájích po Bílý Potok pod Smrkem a zahrnuje lesní porosty na strmých severních svazích Jizerských hor v nadmořských výškách 420 až 1006 metrů. Území rezervace leží v první zóně chráněné krajinné oblasti Jizerské hory a zasahuje na katastrální území šesti obcí - Oldřichova v Hájích, Frýdlantu v Čechách, Raspenavy, Hejnice, Lázní Libverda a Bílého Potoka.
Předmětem ochrany je největší komplex přírodě blízkého smíšeného lesa s převahou buku v Čechách, který poskytuje prostředí k životu mnoha vzácným živočišným a rostlinným druhům. Velké rozdíly v nadmořské výšce území vytvářejí v jeho jednotlivých částech rozdílné klimatické podmínky. Oblast Jizerskohorských bučin rádi navštěvují turisté a horolezci, vyskytuje se tam i množství skalních útvarů a vyhlídek, které vlivem velké svažitosti terénu poskytují výhled do okolí. Mezi oblíbené cíle patří jizerskohorské pomníčky, což jsou památky na padlé dřevorubce, na střety mezi pytláky a hajnými nebo na ty, kteří si v horách sami vzali život. Lokalitou prochází i naučná stezka Oldřichovské háje a skály a v oblasti Malého Štolpichu se nachází pět ze třinácti zastavení naučné stezky Lesy Jizerských hor. Mimořádným dílem horského cestního stavitelství se na konci 19. století stala takzvaná Štolpišská alpská silnice, vozová cesta divokým údolím Černého Štolpichu s mosty a žulovými opěrnými zdmi, která dnes po citlivé opravě slouží pěším turistům. Prostor rezervace dobře zpřístupňuje řada turisticky značených chodníků.
Převládající dřevinou Jizerskohorských bučin je buk lesní s příměsí javoru klenu a mléče, jilmu horského, lípy velkolisté a srdčité, jedle bělokoré, smrku s jeřábem a širokým spektrem dalších dřevin. Ojediněle se vyskytuje i jalovec obecný nebo tis červený. Pestrá je i zdejší fauna. Z motýlů se tu vyskytuje martináček bukový, batolec duhový nebo bělopásek topolový, z brouků je zastoupen roháček bukový nebo tesařík piluna. V potocích a v rybníku Na Hrázi žije silná populace raka říčního, rovněž se tu vyskytuje střevle potoční i mihule potoční. Typickým obyvatelem bučin je mlok skvrnitý. Z ptáků zde vzácně hnízdí například čáp černý, včelojed obecný, dále lejsek malý, holub doupňák či datel černý, ze sov výr velký či kulíšek nejmenší. V posledních letech byl opakovaně spatřen sokol stěhovavý. Bučiny jsou domovem běžných lesních druhů savců včetně spárkaté zvěře a šelem, ze kterých stojí za zmínku například kuna nebo jezevec, dále hmyzožravců, zastoupených třeba rejskem horským, a několika druhů netopýrů.
Přes složitost terénu a obtížnou dostupnost byly i lesy v současné rezervaci v minulosti obhospodařovány, ovšem na rozdíl od náhorní plošiny Jizerských hor bez devastující změny struktury a druhového složení porostů. Aktivní lesnické hospodaření bylo omezeno po druhé světové válce a prakticky utlumeno koncem 50. let 20. století. Tyto časy dodnes připomínají pozůstatky strmých lesních cest, po kterých se převáželo dříví. Jizerskohorské bučiny jsou součástí Ptačí oblasti Jizerské hory a jsou evropsky významnou lokalitou v soustavě Natura 2000. Péče o území spočívá v jemném lesnickém hospodaření směřujícím ke strukturně bohatému a vnitřně diverzifikovanému lesu s dlouhodobou vizí ponechání přirozenému vývoji bez zásahu člověka.
Zdroj: ČTK
