Cesty, pěšiny, chodníky a další typy komunikací jsou důležitou součástí parků a zahrad. Slouží nejen k pohybu návštěvníků, k péči a údržbě přilehlých ploch, ale svým tvarem, barvou a strukturou povrchu se podílejí i na estetickém působení parků. V současnosti je k dispozici nepřeberné množství nejrůznějších materiálů pro povrchy parkových cest, od dlážděných přes betonové, dřevěné, z kameniva až po různé umělé povrchy. Jedním z nejrozšířenějších typů povrchů pro parkové cesty jsou netuhé nestmelené povrchy, tedy pružné povrchy neobsahující pojiva typu vápno, cement apod. Jedná se o materiály přírodního charakteru vytvořené ze směsi drceného kameniva, zeminy či jiného vhodného materiálu, určité zrnitostní skladby, položené a hutněné za určitých podmínek. Mezi cesty s nestmeleným povrchem patří zejména cesty s mlatovým povrchem a cesty z mechanicky zpevněného kameniva (označovaného také jako minerálbeton).
Mlatový povrch je materiálem obdobného charakteru jako mechanicky zpevněné kamenivo (minerálbeton). Lze jej definovat jako vodopropustnou hlinitopísčitou směs jemnozrnné složky (frakce 0–0,06 mm) a písku (frakce do 4 mm). Mlatová úprava je jednou z nejstarších metod zpevnění cestních povrchů. Vychází z tradice kalených štěrkových a mlatových cest a používala se v parcích již ve středověku. Důvodem byla zejména jeho finanční i materiálová dostupnost. Od třicátých let 20. století a zejména pak po 2. světové válce bylo používání mlatových povrchů vytlačeno nástupem povrchů asfaltových. Mlatové povrchy postupně mizely a spolu s nimi i schopnost jejich správného založení. Namísto cest s pevným povrchem tak často vznikají cesty kryté nekonzistentní vrstvou písku. Na rozdíl od mechanicky zpevněného kameniva nejde v případě mlatového povrchu o normovaný materiál. Konstrukce mlatových cest a parametry jejich materiálů nejsou zmiňovány v žádných českých technických normách. Pokud projektanti při navrhování mlatových povrchů nemají dostatečné zkušenosti s tímto materiálem, jsou odkázáni na různé literární zdroje, kterých není mnoho a parametry v nich uváděné jsou často nepřesné a nejednoznačné. Obtížná je pak také role zadavatele (investora) při kontrolní činnosti během realizace mlatových povrchů. Pokud není v projektové dokumentaci materiál mlatového povrchu a způsob jeho pokládání přesně specifikován, lze v případě problémů jen obtížně reklamovat zhotovitelem (stavební firmou) nekvalitně provedenou práci. Do jisté míry lze použít pro hodnocení mlatových povrchů zahraniční zdroje, například německou normu DIN 18035-5 Sportplätze – Teil 5: Tennenflächen, která je však vhodnější pro sportovní plochy, nebo metodiku FLL – Fachbericht zu Planung, Bau und Instandhaltung von Wassergebunden Wegen.*
Text a foto
Ing. Jaromír Skoupil, Ph.D.,1
Ing. Lenka Ševelová, Ph.D.,2
1Mendelova univerzita v Brně, Zahradnická fakulta,
2Mendelova univerzita v Brně, Lesnická a dřevařská fakulta
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 7/2020.