Tento významný zahradně-architektonický fenomén má svůj původ hlavně ve středomořských oblastech Itálie, Francie, Španělska nebo v klimatických zónách, kde nehrozí nebezpečí mrazivých teplot, jako jsou polohy ovlivňované Golfským proudem, například ve Velké Británii.
Ve středomořských oblastech, zejména v Itálii, byly stálezelené zahrady součástí renezančních a barokních vil a paláců. Jejich posláním bylo zpříjemnit pobyt v horkém a slunném klimatu. Známé jsou například zahrady Villa Garzoni v Collodi, nebo Villa Torrigiani v Lucca, Villa Gamberaia ve Florencii a mnoho dalších, historicky cenných zahrad. Posláním těchto objektů bylo poskytování stínu a příjemný pobyt pod stálezelenými dřevinami, který je v těchto podnebních polohách nezbytný. Kompoziční řešení těchto zahrad převážně respektuje osové, formální řešení. Před hlavním průčelím vily je výtvarně řešený parter založený na účinku stálezelených dřevin v kombinaci s vodním prvkem, uměleckými plastikami a v mnoha případech květinovou výzdobou prezentovanou v umělecky řešených nádobách. Nezřídka se setkáváme s pomerančovými stromy, které jsou přes zimní období uchovávány v oranžeriích. Prostor za vilou bývá řešen již volněji, s uplatněním převážně stálezelených dřevin, méně listnatých. Spodní a střední patro pod stromovou kulisou bývá vymezené stálezeleným listnatým a jehličnatým dřevinám uspořádaných do pravidelných bosketů. Tyto zahradní prostory poskytují příjemný stín, výbornou pohledovou izolaci a celoroční příznivý účinek zelené barvy.*
Text a foto
Ing. Drahoslav Šonský, CSc.,
Průhonice
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 4/2020.
