Kosatce jsou atraktivní a hojně pěstované trvalky. Pěstují se nejspíš již od starověku. Kosatce bez přítomnosti kartáčku nebo hřebínku ve vnějších okvětních lístcích jsou ve starší literatuře označované jako sekce Apogon a nově jsou zahrnovány do podrodů Limniris, Nepalensis a Pardanthopsis (oddenkaté kosatce bez kartáčku). Většina bezkartáčkatých kosatců je při správném použití vhodnými rostlinami do vodních nádržích a jejich okolí. Tento článek přináší zajímavosti o jejich křížení v České republice a vývoji šlechtění. Představuje české šlechtitele a kultivary.
První písemnou zmínkou o kosatcích jako pěstovaných zahradních rostlinách bychom hledali nejspíše v díle Rariorum aliquot stirpium per Hispanias observatarum Historia od Carola Clusia z roku 1576, kde jsou vyobrazeny I. graminea, I. sibirica a I. spuria pod názvem I. angustifolia. V Evropě vznikají první sbírky kosatců v rámci botanických zahrad nejspíše už v 18. století, kdy byla založena zřejmě největší sbírka kosatců v Moskevské botanické zahradě (1756) a o třicet let později již zahrnovala 70 druhů a variet. V roce 1840 francouzský zahradník Jean-Nicolas Lemon publikoval katalog kosatců Annales de Flore et de Pomone, kde uveřejnil 100 kultivarů kosatců (Karpenko, internetový zdroj).
V České republice se nejčastěji pěstují bezkartáčkaté kosatce zejména z podrodu Limniris a také sekce Limniris. V zahradní tvorbě najdou uplatnění především tři série: Spuriae – spurie, Sibericae – sibiřské kosatce a Laevigatae – vodní a japonské kosatce. Sibiřské kosatce a kulturní kosatce odvozené od I. pseudacorus kvetou často současně s vysokými kartáčkatými kosatci. Spurie, vodní a japonské kosatce kvetou až po vysokých zahradních kartáčkatých kosatcích a prodlužují tak v zahradách období kvetení. České šlechtění se v dalších 13 sériích sekce Limniris zatím nijak neprojevilo, a tak je pozornost v tomto článku věnována pouze třem výše uvedeným sériím. Současné taxonomické dělení kosatců bez kartáčku je převzato od BIS z publikace The Guide to Species Iris vydané Univerzitou v Cambridge v roce 1997.*
Text
Zuzana Caspers,
kurátorka genofondových sbírek,
Botanický ústav AV ČR, v. v. i.
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 6/2019.
